Romana Ana
Příběhy • Obrazy • Fotografie
Mezi dvěma světy
Dlouho jsem žila mezi dvěma světy.
Tím běžným, ve kterém chodíme do práce, pijeme ranní kávu a řešíme každodenní starosti.
I já většinu dní trávím v kanceláři.
A tím druhým. Světem příběhů, symbolů, snů a míst, která neexistují na žádné mapě.
Čím víc jsem o něm začala psát, tím méně mi připadal vzdálený. Jako by si pomalu hledal cestu i do reality.
Možná právě proto mě od dětství fascinují dveře, brány a průchody. Připadají mi jako tichá pozvání na cestu do neznáma.
A právě motiv přecházení mezi světy se nakonec objevil téměř ve všem, co tvořím.
Kde vznikají příběhy
Jsem vypravěčka příběhů, které nevznikají jen u psacího stolu.
Mnoho mých námětů přichází z meditací, snů a obrazů, které se vynořují někde na pomezí nevědomí a fantazie. Neberu je jako útěk z reality. Naopak. Jsou pro mě způsobem, jak se na ni podívat z jiného úhlu.
Někdy přinesou otázku. Jindy symbol nebo příběh. Často jen nejasný pocit, který si postupně hledá svůj význam.
Právě odtud přišel i román Symbolion a Město bez hvězd. Příběh o zakázané hře, paralelních světech a červených dveřích, které propojují dvě reality.
A podobná cesta vede i do mé připravované fantasy Čarovný dar a Tajemství strážců stromů. Protože některé dveře se neotevírají klíčem. Stačí je nakreslit křídou na zeď.
Když slova nestačí
Když píšu, vidím obrazy.
Když kreslím nebo fotografuji, hledám příběhy.
Možná právě proto ráda propojuji věci, které spolu na první pohled nesouvisejí. Občas se v takových okamžicích všechno na chvíli poskládá přesně tak, jak má.
Proto se moje tvorba nikdy neomezovala jen na psaní. Vedle příběhů mě provází kresba, malba, fotografie i video.
Ve všech hledám totéž. Atmosféru.
Ten zvláštní okamžik, kdy světlo, symbol nebo jediný detail dokážou vyvolat pocit, který se jen těžko vysvětluje slovy.
Když se podaří zachytit atmosféru, všechno ožije. Příběh, obraz i fotografie.
A možná právě o to se snažím ve všem, co tvořím.
Za červenými dveřmi
Když zrovna nepíšu, často mě najdete, jak se toulám večerní Prahou a fotím. Hledám zajímavé světlo a tichá zákoutí, kolem kterých většina lidí projde bez povšimnutí.
Jsem skřivan. Nejlépe se mi píše brzy ráno, kdy svět ještě úplně neprocitl. Zato maluji nejraději večer. S bílou kávou, zázvorovými sušenkami a hlavou plnou nových světů.
Mám ráda lidi, kteří si zachovali fantazii, nadhled a smysl pro humor. Možná proto, že mi připomínají, že život nemusíme vždycky brát úplně vážně. A jsem vděčná, že jednoho takového člověka mám po svém boku. S takovými lidmi si totiž můžu dovolit být křehká, trochu rozcuchaná a občas i zmatená.
Ať už jste sem přišli kvůli knihám, obrazům nebo jen ze zvědavosti, jsem ráda, že jste se zastavili.
