O MNĚ

Romana Ana
Vypravěčka příběhů v symbolech
Vyprávím příběhy z jiných, neznámých světů. Nejsou dokonalé, ale často v sobě nesou něco, co v nás dokáže rozechvět zapomenutou strunu. Možná v nich najdete nápovědu. Možná klíč. Něco, co si tiše přeneseme zpátky do své každodenní reality.
Fascinují mě dveře, brány a průchody. Působí, jako by vás někam zvaly a zároveň čekaly, jestli se odvážíte projít. Jsou pro mě symbolem změny, přechodu a odvahy vykročit do neznáma. Tento motiv se objevuje napříč mojí tvorbou. Nejvýrazněji v mé prvotině – románu Symbolion a Město bez hvězd. Červené dveře tu nejsou jen obyčejným vchodem. Jsou portálem mezi dvěma dimenzemi. Mezi světem Města a paralelním Symbolionem – světem plným mystérií, kde platí jiná pravidla a kde pravý význam věcí musíme teprve objevit.
Přecházet mezi dvěma světy je snadné v mé připravované fantasy pro děti Čarovný dar a tajemství strážců stromů. Malá čarodějka žije napůl v Čarovném světě a napůl ve světě lidí. Ale stačí jen nakreslit dveře křídou na zeď, říct kouzelné zaříkadlo – a hop! Rázem jste někde jinde.
Vlastně všechno, co tvořím, vychází z mých meditací, vizí a lucidních snů. Jsou pro mě jako vnitřní mapy – vedou mě k hlubšímu vnímání reality, k pochopení souvislostí, ale taky k přijetí toho, co nemůžu změnit… a dávají mi sílu pokračovat dál. K rozklíčení symbolů používám techniku STV – Symbolovou terapii vzhledem. Právě ona mě provázela i při psaní Symbolionu. Jak román vznikl, proč jsem ho napsala a co všechno se během té cesty stalo… to si můžete přečíst tady.
Jsem multipotenciálka
Když píšu, vidím obrazy. Když kreslím, slyším slova. A když propojuji jedno s druhým, mám pocit, že svět se na chvilku poskládá přesně tak, jak má.
Multipotencialita není moje strategie, ale moje přirozenost. Miluju kreslení a malování, psaní, symboly, struktury i hledání souvislostí mezi věcmi, které se zpočátku tváří, že spolu vůbec nesouvisí.
Se sestrou jsme kdysi založily studio New Factory, kde jsem učila kreslení pravou mozkovou hemisférou. Fascinovalo mě, jak se jednoduchými technikami může otevřít vnitřní proud tvořivosti. Dnes už nelektoruju, ale tvoření je pro mě stále jako dýchání – prostě nezbytné.
K Symbolionu mám několik skic a těším se, že k němu jednou vytvořím i autorské ilustrace a koláže. Právě koláž je moje srdeční technika – můžu vrstvit, kombinovat, hledat nové způsoby vyjádření a vůbec si nedělat hlavu s tím, jak by to „správně“ mělo vypadat. Míchám média, naslouchám intuici a nechávám své vnitřní obrazy hledat cestu ven – bez pravidel, bez šablon, zato svobodně a s radostí.
Tvořím svůj vizuální deník – místo, kde se propojují slova, symboly, myšlenky i emoce. Nechávám je prorůstat do obrazů a sleduju, jak spolu začínají komunikovat. Začínám intuitivně, vklouznu do meditace… a pak zaznamenávám, skládám, spojuju.
Spojování nespojitelného je pro mě klíčem. Nejen v tvorbě, ale i v životě. Protože některé věci prostě dávají smysl až ve chvíli, kdy se je odvážíme vidět jinak.
Hledám život skrz objektiv fotoaparátu
Černobílá fotografie má docela jinou atmosféru než barvy. Vidím v ní hloubku, ze které jako by vystupovalo to podstatné. Mám ráda zastřenou snovou atmosféru.
Hybridní fotografie mi zase dává prostor zdůraznit záměr a ukázat jiný úhel pohledu. Někdy jen tak vyrazím do ulic nebo do přírody a fotím cokoli mě právě zaujme. Hledám světlo a kompozici, abych vytvořila atmosféru. Ne vždy se mi to povede a potom musím všechno zničit a začít znovu. Bez atmosféry není život. Nebo alespoň ne takový, jak ho známe. Když se vám ale podaří vytvořit atmosféru, potom ožije všechno, co vytvoříte. Myslím si, že to je cílem veškerého tvoření a o to se snažím s větším či menším úspěchem i já.
Tohle jsem taky já
Miluju podzimní mlhy, bouřky, vodopády, Davida Lynche, Davida Bowieho a panna cottu. (Ideálně všechno najednou – třeba mlžný vodopád s hudebním doprovodem a dezertem na konci 😊)
Mám slabost pro lidi, kteří mají nadhled, smysl pro humor a umí si ze sebe udělat legraci. (Hlavně když jim přeteče káva… nebo se s ní rovnou polijí těsně před důležitým jednáním. To už chce fakt zenový klid.) Naštěstí přesně takoví jsou i můj partner, rodina a nejbližší přátelé – a s nimi si můžu dovolit být křehká, trochu rozcuchaná a občas i zmatená. Popravdě – lidi s nadhledem kolem sebe potřebuju. Jsem totiž věčně něco hledající, roztržitá bytost. A kávou si nepolévám jednou za rok… spíš jednou týdně. 😊
Baví mě poznávat nové věci a hledat v nich inspiraci. Možná víc než poznávat nové lidi. Ale učím se – pomalu a po svém – otevírat důvěru a neschovávat se za výmluvy. Jsem moc vděčná, že mám vedle sebe parťáky, kteří mě občas vytáhnou mezi lidi. Protože když se odhodlám, zjistím, že je vlastně skvělé být součástí – mít kolem sebe někoho, komu se můžete nejen svěřit nebo se s ním zasmát, ale s kým můžete tvořit a vidět svět jinýma očima.
Lidi jsou totiž neskutečně inspirativní. Ráda je bavím svými historkami (a že jich pár mám!), ale úplně nejraději jim naslouchám. Jsem dobrý posluchač a upřímně mě zajímá, co dělají a jaký příběh si nesou.
Jsem skřivan – nejlépe se mi píše brzy po ránu, když svět teprve přemýšlí o první kávě. Zato maluju radši v noci, když celý svět ztichne. A když tvořím, potřebuju svoje malé rituály: při malování čaj a zázvorové sušenky (často víc sušenek než barvy), při psaní kafe a cigaretu. (Ano, vím, není to zrovna wellness lifestyle, ale je to moje pravda.)
Díky, že jste se zastavili – a klidně přijďte zas. Třeba s mlhou, kávou nebo sušenkami. 😊🍀