ROMANA
Romana Ana
vypravěčka příběhů v symbolech
Vyprávím příběhy z jiných, neznámých světů.
Nejsou dokonalé,
ale často v sobě nesou něco, co v nás dokáže rozechvět zapomenutou strunu.
Možná v nich najdete nápovědu. Možná klíč.
Něco, co si tiše přeneseme zpátky do své každodenní reality.
Fascinují mě dveře, brány a průchody.
Jako by vás někam zvaly a zároveň čekaly, jestli se odvážíte projít.
Jsou pro mě symbolem změny, přechodu a odvahy vykročit do neznáma.
Tento motiv se objevuje napříč mojí tvorbou. Nejvýrazněji v mé prvotině – románu Symbolion a Město bez hvězd.
Červené dveře tady nejsou jen obyčejným vchodem.
Jsou portálem mezi dvěma dimenzemi:
Městem a paralelním Symbolionem, světem plným mystérií,
kde platí jiná pravidla a kde pravý význam věcí musíme teprve objevit.
Přecházet mezi dvěma světy je snadné v mé připravované fantasy pro děti Čarovný dar a tajemství strážců stromů.
Malá čarodějka žije napůl v Čarovném světě a napůl ve světě lidí. Ale stačí jen nakreslit dveře křídou na zeď, říct kouzelné zaříkadlo – a hop! Rázem se ocitnete v Lese stínů nebo kdekoli, kam vás zavede vaše fantazie.
Vlastně všechno, co tvořím, vychází z mých meditací, vizí a lucidních snů.
Jsou pro mě jako vnitřní mapy. Vedou mě k hlubšímu vnímání reality, k pochopení souvislostí, ale taky k přijetí toho, co nemůžu změnit.
A dávají mi sílu pokračovat dál.
Technika symbolového vhledu (STV) mi otevírá tajné dveře do světa symbolů a skrytých významů, které si rády hrají na schovávanou. Fantazie pak začne stavět celé vesmíry příběhů. Takhle tvořím — stačí zavřít oči a dobrodružství může začít.
Pokud chcete nahlédnout pod pokličku toho, jak Symbolion vznikal, proč si mě vlastně našel,
můžete pokračovat tady: www.symbolion.com – insprace.
Spojování nespojitelného je pro mě klíčem.
Nejen v tvorbě, ale i v životě.
Protože některé věci dávají smysl až tehdy,
kdy se je odvážíme vidět jinak.
Jsem multipotenciálka
Když píšu, vidím obrazy. Když kreslím, slyším slova.
A když propojuji jedno s druhým, mám pocit, že svět se na chvilku poskládá přesně tak, jak má.
Multipotencialita není moje strategie, ale moje přirozenost. Miluju kreslení a malování, psaní, symboly, struktury i hledání souvislostí mezi věcmi, které se zpočátku tváří, že spolu vůbec nesouvisí.
Se sestrou jsme kdysi založily studio New Factory, kde jsem učila kreslení pravou mozkovou hemisférou. Fascinovalo mě, jak se jednoduchými technikami může otevřít vnitřní proud tvořivosti. Dnes už nelektoruju, ale tvoření je pro mě stále jako dýchání – prostě nezbytné.
K Symbolionu mám několik skic a těším se, že k němu jednou vytvořím i autorské ilustrace a obrazové experimenty.
Právě tohle vrstvení a kombinování je moje srdeční technika.
Můžu volně zkoumat nové formy vyjádření a vůbec si nedělat hlavu s tím, jak by to „správně“ mělo vypadat. Míchám média, naslouchám intuici a nechávám své vnitřní obrazy hledat cestu ven – bez pravidel, bez šablon, zato svobodně a s radostí.
Na blogu pravidelně sdílím krátké příběhy z meditací doprovázené mými obrazy, protože barvy a slova si v mém světě prostě rozumí.
Hledám život skrz objektiv fotoaparátu
Černobílá fotografie má docela jinou atmosféru než barvy.
Vidím v ní hloubku, ze které jako by vystupovalo to podstatné. Mám ráda zastřenou snovou atmosféru.
Hybridní fotografie mi zase dává prostor zdůraznit záměr a ukázat jiný úhel pohledu.
Někdy jen tak vyrazím do ulic nebo do přírody a fotím cokoli mě právě zaujme. Hledám světlo a kompozici, abych vytvořila atmosféru.
Ne vždy se mi to povede a potom musím všechno zničit a začít znovu.
Bez atmosféry není život. Nebo alespoň ne takový, jak ho známe.
Když se vám ale podaří vytvořit atmosféru, potom ožije všechno, co vytvoříte.
Myslím si, že to je cílem veškerého tvoření
a o to se snažím s větším či menším úspěchem i já.
Tohle jsem taky já
Miluju podzimní mlhy, bouřky, vodopády, Davida Lynche, Davida Bowieho a panna cottu.
(Ideálně všechno najednou – třeba mlžný vodopád s hudebním doprovodem a dezertem na konci :D)
Mám slabost pro lidi, kteří mají nadhled, smysl pro humor a umí si ze sebe udělat legraci.
(Hlavně když jim přeteče káva… nebo se s ní rovnou polijí těsně před důležitým jednáním. To už chce fakt zenový klid.)
Naštěstí přesně takoví jsou moji nejbližší přátelé. S nimi si dovolím být křehká, trochu rozcuchaná a občas i zmatená.
Popravdě – lidi s nadhledem kolem sebe potřebuju. Jsem totiž věčně něco hledající, roztržitá bytost. A kávou si nepolévám jednou za rok – spíš jednou týdně :D)
Baví mě poznávat nové věci a hledat v nich inspiraci.
Možná víc než poznávat nové lidi. Ale učím se – pomalu a po svém – otevírat důvěru a neschovávat se za výmluvy. Jsem moc vděčná, že mám vedle sebe parťáky, kteří mě občas vytáhnou mezi lidi.
Protože když se odhodlám, zjistím, že je vlastně skvělé být součástí. Mít kolem sebe někoho, komu se můžete nejen svěřit nebo se s ním zasmát, ale s kým můžete tvořit a vidět svět jinýma očima.
Lidi jsou totiž neskutečně inspirativní. Ráda je bavím svými historkami (a že jich pár mám!), ale úplně nejraději jim naslouchám. Jsem dobrý posluchač a upřímně mě zajímá, co dělají a jaký příběh si nesou.
Jsem skřivan
Nejlépe se mi píše brzy po ránu, když svět teprve přemýšlí o první kávě.
Zato maluju radši v noci, když celý svět ztichne. To potřebuju svoje malé rituály jako bílou kávu a zázvorové sušenky (často víc sušenek než barvy :D)
Díky, že jste se zastavili a klidně přijďte zas. Třeba s mlhou, kávou nebo sušenkami.
