Tentokrát budete šplhat po růžové pyramidě zahalené mlhou a padat dolů do podzemní jeskyně, kde se točí zlaté obruče… 🌀
Tahle meditace byla opravdu náročná, ale nikdy žádnou meditaci předčasně neukončím, i když některé příběhy mohou být temné. Na konci se ale těžké mraky roztrhaly. Možná si tady všichni točíme svou zlatou obruč.
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 V meditaci ke mně přišel tenhle obraz – obrácená růžová pyramida v mlze.
Možná jako vrchol ledovce pod vodou – hloubka v převrácené perspektivě. Něco co zatím ještě nevidíme – nebo nemáme vidět.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Z oparu se pomalu vynořuje vrchol pyramidy – a ne ledajaké. Tahle je růžová. Opravdu růžová. Ke každé meditaci dělám obraz, a tak mě mimoděk napadne, že je to přesně ten přeslazený odstín, který bych si dobrovolně nikdy nezvolila. Možná si říkáte, jak vůbec můžu takhle přemýšlet uprostřed meditace. Ale můžu. Je to živý proces – a přes všechno mé rácio ke mně prostě přicházejí obrazy.
Zpátky k růžové pyramidě. Velká její část je zahalená v mlžném obalu, ale já se po ní s odhodláním škrábu vzhůru.
Když shlédnu, pode mnou je jen hustá kouřová clona. Tak hustá, že mám až pocit, že bych si na ni mohl stoupnout a nepropadla bych se. Konečně vyšplhám až na samotný vrchol, a tam… nic. Jen prázdno.
A pak vím, že musím skočit. Nevidím kam, ale je to jedna z těch situací, kdy vám vesmír nekompromisně říká: „No tak dělej.“
Skočím. Propadám se hustým oparem a dopadnu do rozlehlé podzemní jeskyně.
Vzduch je těžký a pod nohama cítím vlhký kámen. Všude kolem chodí postavy v šedých pláštích, s kapucemi hluboko v obličejích. Je to trochu jako na srazu anonymních stínů. Zlehčuji, ale popravdě mi to nahání husí kůži. Nevím, proč se mi tohle v meditacích pořád děje.
Nejvíc mě zaujme skupina, která jde v řadě za sebou.
Každá postava má dřevěnou hůl a před sebou točí zlatou obruč.
Staví je jednu na druhou, jako kdyby stavěli energetický eskalátor do nebe. A já si uvědomím, že tam nahoře už jsem vlastně byla… a že tam opravdu nebylo nic.
Jiné postavy obruče nemají a jen tak bloudí kolem mě. Vůbec mě nevidí – evidentně tady na mě nikdo není zvědavý. Co tady vůbec dělám?
A pak je tu skupinka, která míří ke kádi plné hustého černého dehtu. Vlezou do ní dobrovolně, celé se v ní smočí a pak se pohybují tak strašně pomalu, že bych je nejradši popostrčila. Ale nezastavují se. Nikdo se tu nezastaví – pohyb je povinnost.
Je tu i káď s vodou, kde se někteří zase drhnou od dehtu, ale stojí je to spoustu sil. Pak se zařadí do fronty s obručemi – tentokrát už postupují rychleji.
Já se nechci zařadit k nikomu. Ale cítím, že musím. Všechno tu k tomu směřuje. Ptám se jednoho muže v kápi, a on mi jen klidně řekne, že se musím rozhodnout. Vybrat si. A já se dívám na všechny ty řady, na obruče, dehet, vodu… a nechce se mi ani do jedné.
A v té chvíli jsem najednou zpátky u růžové pyramidy. Stoupám vzhůru. Tentokrát jsou už v růžovém kameni zatlučené kramle – jako by tam byly odjakživa, jen jsem je minule přehlédla. Lezu rychleji, jistěji, skoro s radostí.
Pak si všimnu kruhového otvoru v pyramidě. Nakouknu dovnitř a vidím, že je dutá. Shora visí lano. Všechno je jasné – musím na něj skočit. A také překonat strach z toho, že můžu zůstat viset ve vzduchoprázdnu. Protože ano – mohla bych se tam jen tak držet, nic nedělat, užívat si relativní klid, dokud mi síly nedojdou. Je to svým způsobem lákavé. Klidné a pohodlné. Únavně pohodlné.
Jenže ten klid je falešný. A já vím, že pokud se pustím, začnu znovu – úplně od začátku, zespodu pyramidy. Pod sebou mám propast tak hlubokou, ale pořád mám dost sil. A hlavně vůli. Tak šplhám.
Zevnitř prorazím s lehkostí špičku pyramidy a ocitnu se opět na vrcholu. A znovu tam není nic. Jen prázdno.
A pak nade mnou proletí čáp – jako z pohádek.
V zobáku má zavinovačku a pustí mi do náruče dítě. Je čisté, křehké, nevinné… a pak se začne měnit. Z dítěte se stanou hadi, kteří se mi vpíjejí do rukou a do celého těla. Z dlaní mi vykukují hadí hlavy, ale kupodivu necítím ani špetku strachu. Naopak. Cítím sílu.
V hlavě mi probleskne verš z Matoušova evangelia, do kterého jsem se kdysi začetla – snad jen ze zvědavosti, abych si rozšířila obzory: „Posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy chytří jako hadi a bezelstní jako holubice.“
A najednou do sebe všechno zapadne.
Propadám se zpět skrz kouřovou clonu do podzemní jeskyně a tentokrát se beze slova zařadím k těm, kteří točí zlatou obruč. Beru hůl a točím tak, že obruč jiskří. Naskakuje na další. A další. A další. A tunel vzhůru roste.
Ptám se postavy v kápi, co to všechno znamená. A ona řekne tichým, klidným hlasem:
„Zlatá obruč je tvoje vědomí. Všechno, co si s sebou odneseš – a nic jiného si odnést nemůžeš. Není důležité, kam půjdeš. Nejde o to, co bude nahoře. Důležité je, kým se staneš, než tam dorazíš.“
A já to v tu chvíli cítím až do morku kostí.
Život není o vrcholu, ale o tom, kdo po těch schodech jde.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 