Příběh třetí
Tentokrát budete šplhat po růžové pyramidě zahalené mlhou a padat dolů do podzemní jeskyně, kde se točí zlaté obruče… 🌀
Tahle meditace byla opravdu náročná, ale nikdy žádnou meditaci předčasně neukončím, i když některé příběhy mohou být temné. Na konci se ale těžké mraky roztrhaly. Možná si tady všichni točíme svou zlatou obruč.
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 V meditaci ke mně přišel tenhle obraz – obrácená růžová pyramida v mlze.
Možná jako vrchol ledovce pod vodou – hloubka v převrácené perspektivě. Jemný náznak něčeho, co je tam celou dobu, ale zpočátku to nevidíme – nebo si toho ještě nejsme vědomi.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Z oparu se vynořuje vrchol pyramidy. Je celá jasně růžová a její velká část je zahalena oparem. Šplhám po ní vzhůru. Když shlédnu, pode mnou je kouřová clona – hustý dým, kterým neprohlédnu. Konečně vyšplhám nahoru, ale není tam nic. Nic necítím, jenom vím, že teď musím skočit dolů. Nevidím, co je tam dole pode mnou, ale vím, že nemám žádnou jinou volbu. Padám skrze hustý opar a ocitám se v rozlehlé podzemní jeskyni.
Všude kolem jsou postavy v šedých pláštích. Na hlavě mají kápi, takže jim nevidím do obličeje. Mám stísněný pocit, ale jistě je nějaký důvod, proč jsem tady. Nejprve si všimnu postav, které postupují v řadě za sebou a každá před sebou dřevěnou holí točí zlatou obruč. Staví jednu obruč na druhou a vytváří tak tunel vzhůru. Uvědomím si, že tam na vrcholu pyramidy jsem už byla – není tam nic. Jiné postavy obruč nemají. Jen procházejí kolem mě, ale nevnímají mě.
Některé míří ke kádi, kde se celé namočí do černého dehtu. Ti postupují nejpomaleji. Jdou ztěžka a jejich pohyby jsou pomalé. Stále ale jdou stejně jako všichni ostatní – není zbytí, musí postupovat.
V jeskyni stojí káď s vodou, kde se někteří z nich od dehtu umyjí, ale stojí je to hodně času a energie. Nakonec se zařadí do fronty a teď už postupují rychleji. Já se nechci přidat do žádné řady, ale vím, že někam se zařadit musím. Ptám se muže v kápi, který mi řekne, že se musím rozhodnout, musím si vybrat. Nevím, kterou řadu si zvolit – ani jedna se mi nelíbí. Jak se mám rozhodnout?
Ocitám se opět před růžovou pyramidou a šplhám vzhůru. Teď už jsou v některých místech zatlučené kramle. Můžu je využít, abych se dostala rychleji na vrchol.
V pyramidě se najednou objevuje kruhový otvor. Když nahlédnu dovnitř, vidím, že pyramida je dutá a shora visí lano. Musím sebrat všechnu odvahu a na to lano skočit. Pokud nepřekonám strach, můžu zůstat viset na provaze. Nemusím šplhat nahoru, nemusím dělat nic. Až mi dojdou síly, zřítím se dolů. Je to pohodlnější, je to klid a možná větší odpočinek. Cítím ale, že ten klid je jenom zdánlivý. Jedno je ale jisté: teď už je mi jasné, že bych začala znovu a od začátku – pod pyramidou. Pode mnou je tak hluboká propast, že nedohlédnu dna, ale pořád mám dost sil, abych vyšplhala vzhůru. Prorazím nahoře špičku pyramidy a stojím na jejím vrcholu. Nahoře ale není nic.
Nade mnou letí čáp s dítětem v zavinovačce a pustí mi do náručí dítě. Cítím jeho čistotu a nevinnost. Najednou se dítě začne proměňovat a z dítěte se stanou hadi, kteří do mě vnikají. Vidím, jak z mých rukou vykukují hadí hlavy, ale nebojím se. Naopak cítím, že mě posilují.
Bibli jsem kdysi četla ryze ze zájmu a teď se mi vybaví jedna věta z Matoušova evangelia: „Posílám vás jako ovce mezi vlky. Proto buďte chytří jako hadi a bezelstní jako holubice.“
Potom už padám dolů skrze kouřovou clonu a jakmile se ocitnu v podzemní jeskyni, hned se přidám k těm, kteří před sebou točí zlatou obruč. Točím holí tak rychle, až obruč jiskří. Všechny obruče se skládají na sebe a vytvářejí tunel vzhůru.
Když se ptám postavy v kápi, řekne mi, že zlatá obruč je naše vědomí, vše, co si s sebou odneseme – a jen to si odneseme. Není důležité, kam půjdeme. Nejde o to, co bude nahoře. Důležité je, jací tam půjdeme a kým se staneme, než tam dorazíme.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 