Příběhy vyprávěné v symbolech 🌿

Ocitla jsem se na moři. Loď se kymácí se sílící bouři a přes palubu se převalují vlny. Nade mnou zlověstně černá obloha a já mám strach. Jsem sotva odrostlé dítě, které se křečovitě drží zábradlí, aby ho vlny nesmetly do moře.  Jsem celá promáčená slanou vodou a je mi zima. 

U kormidla vidím muže, který zápasí s vlnami. Volá na mě, abych mu hodila lano. To leží smotané uprostřed paluby, a i když se loď nákladní ze stran na stanu, lano se ani nepohne. Jako by bylo přilepené k palubě. Já pro něj ale nechci jít. Vím, že jakmile se pohnu, smete mě vlna, stejně jako všechny přede mnou. Není to o odvaze – vím, že se to stane vždycky. Vím, že pro lanu nepůjdu, protože to nemá žádný smysl. 

Nad mořem se vznáší opar a z něj vystupuje postava zahalená v černém plášti s kápí na hlavě. Když zvedne hlavu –  je to Smrt. Až se mi sevře srdce, jak je skutečná. Cítím strach a celá se uvnitř třesu. Smrt už stojí na molu a shlíží na prázdné bárky, se kterými vlnky lehce pohupují. Náhle stojím na molu vedle ní. Jsem tak blízko, že se téměř mohu dotknout hole, kterou drží v ruce. Tak blízko, až najednou cítím, že už nemám strach. Vstupuji do ní a stáváme se jedním.

Pode mnou jsou bárky plné lidí, volají na mě a spínají ruce k nebi. Vyplouvají na širé moře a já rozpínám černá křídla jako anděl smrti. Všichni ti lidé plují vstříc bouři a já vím, že to je jejich konec. Necítím nic, jsem věčná, neměnná.

Bárky jsou teď plné trávy a květin. Některé popraskaly a skrze prkna tryskají gejzíry vody. Skáču z jedné bárky na druhou a cítím radost. Pořád je co objevovat. Nic není neměnné a statické. Uvědomuji si, jak důležitý je pohyb. Náhle jsou bárky opět plné lidí. Na hlavě mají hlínu a některým už z ní začíná rašit tráva. Vidím semena, ze kterých přímo před mýma očima klíčí výhonky a rozevírají se poupata všech barev.

Cítím, jak je důležité vrátit se k přírodě, ke kořenům, k primární podstatě. Všechny nánosy odpadnou, zůstane jen čistá esence. Je třeba dělat víc toho, co nás občerstvuje, a méně toho, co nás zahlcuje. Nenechat se pohltit systémem, protože skutečný život je jinde. Každý v sobě máme taková semena. Je naší jedinou odpovědností k sobě, aby se semeno ujalo a vyklíčilo. A naší jedinou odpovědností k druhým je tahle semena nepošlapat a nezničit. 

Prázdné bárky – Bojím se, protože vidím prázdno v životech kolem mě. I když se kolem pořád něco děje, něco v našich životech chybí, něco nám uniká. Bolí mě, že lidé nevidí, že nějaká naše část není přítomná. Mám strach, že nestihnu dokončit, co mám. A není to mé psaní, ani obrazy, ani moje práce. Je to samotná podstata existence, kterou nebudu schopna naplnit.

Smrtka – Vše jednou skončí, ale každým koncem začíná něco nového. Smrt může být přítel. Cítím, že jsme jedno. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ji viděla jako převozníka. Viděla jsem však jen jednu etapu, konec života. Nebo je snad celý náš život takovým přechodem?

Smrtka si sedla molo. Už není hrůzostrašná. Má na sobě zelený plášť. Sedím vedle ní a obejmu ji. Náhle jsem malé dítě, které konejší ve svém náručí, a v další chvíli sedím v jedné z těch bárek. Vím, že přede mnou je bouře, ale už mě to nenaplňuje strachem. Uvnitř sebe konečně cítím klid.