Na moři jsem se setkala se Smrtkou. 
A vznikl z toho příběh o hledání vnitřního klidu, o semínkách, která v sobě všichni nosíme, a o tom, co je doopravdy důležité.
Vlny jsou pro mě celé moře. Proto neříkám, že miluju moře — miluju vlny. Ty z mojí meditace by se vám ale nejspíš nelíbily. A přesto jsem se na jejím konci ocitla v tichu a míru, jaký jsem už opravdu dlouho necítila.
Tenhle obraz jsem přemalovala víckrát, než bych si chtěla přiznat. Pořád na něm něco nesedělo — možná přebývalo, možná chybělo. Teď konečně vypadá, že našel svoji podobu. Zjevně stačilo jen nepřekážet :D)
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Ocitla jsem se na moři.
Loď se pod nárazy vln naklání a přes palubu se převalují vlny. Nade mnou visí zlověstně černá obloha. A já? Sotva odrostlé dítě, promočené skrz naskrz slanou vodou a třesoucí se zimou i strachem. Křečovitě svírám zábradlí, aby by mě vlny nesmetly do moře.
U kormidla bojuje muž s každou další vlnou a křičí na mě, ať mu hodím lano. To leží uprostřed paluby a vypadá to, že se rozhodlo nehnout ani o centimetr, i když se loď naklání ze strany na stranu. Ale já pro něj stejně nejdu. Ne proto, že bych byla zbabělá. Ale protože prostě vím: jakmile udělám krok, vlna mě smete přes palubu. Vždycky to tak bylo. A já jsem unavená z opakování příběhu, který nikam nevede.
Nad mořem se zvedá opar a z něj vystoupí postava v černém plášti s kápí
… a když zvedne hlavu, není pochyb. Smrt.
Až mě zamrazí, jak skutečně působí – žádná alegorie, žádný symbol, jen přítomnost.
A najednou stojím vedle ní na molu. Tak blízko, že bych se mohla dotknout hole, kterou drží v ruce. A právě v té blízkosti si uvědomím jednu překvapivou věc: strach úplně zmizel. Když do ní vstupuji a splývám s ní, je to tiché, klidné, přirozené. Stáváme se jedním. Jako když se po dlouhém dni konečně posadíte a všechno v těle si řekne: „No konečně.“
Shlížím z mola na prázdné bárky, které se houpou na hladině. Lidé do nich nastupují, spínají ruce, volají na mně, a já vím, že míří rovnou do bouře. Ale necítím nic. Jsem věčná, neměnná.
Rozpínám černá křídla jako anděl smrti a doprovázím lodě na moře.
Něco změnilo. Bárky jsou teď plné trávy a květin. Některé mají praskliny, ze kterých tryskají gejzíry vody. Přeskakuju z jedné na druhou a zalévá mě radost, lehká, rozpustilá, skoro dětská. Jako kdyby mi někdo vrátil tu část sebe, kterou jsem cestou někde odložila a teď jsem ji znovu objevila.
A tehdy mi to dochází: tohle není konec. Nikdy nebyl. Na moři se věci mění, proudí, přelévají. Stojatá voda zatuchne – ale tady nic stát nemůže. Pohyb je podstatou všeho.
Bárky se znovu plní lidmi. Na hlavách mají hlínu a z ní už některým raší tráva. Vidím semena, která klíčí a pukají přímo před mýma očima. Poupata se otevírají a září všemi barvami. A cítím, jak moc se musíme vrátit k přírodě – k té nejjednodušší, nejupřímnější vrstvě nás. Všechno ostatní byla jen dekorace tohohle příběhu a teď už je načase se jí vzdát.
Dělat víc toho, co nás živí. Méně toho, co nás láme.
Nepřenechat naše životy systému, který nikdy nebude mít absolutně jasno, co si s námi počít.
Protože v každém z nás je malé semínko, které chce růst. A jediná naše práce je nepřekážet mu. A nezašlapávat semínka druhých, jen proto, že klíčí rychleji než to naše.
Už nevypadá tak strašidelně – její tmavý plášť je teď zelený. Sedím vedle ní na molu a objímám ji jako starou známou. Najednou jsem malé dítě, které konejší v náručí.
A pak už jen sedím v jedné z těch bárek, mířím do bouře … ale už mě neděsí.
Uvnitř cítím klid.
Symboly
Loď, moře, bouře
Moře je nevědomí – hluboké, nekonečné, nevyzpytatelné.
Bouře je vnitřní boj. Transformace.
Loď – moje já, snažící se držet nad hladinou.
Dítě – zranitelnost i čistota, ta část mě, co se ještě nevzdala naděje, ale hledá v bouři bezpečí.
Lano – najednou už víš: boj nic nezmění. Někdy není správná volba „dělat víc“, ale „pustit“ a přijmout, co přichází.
Prázdné bárky
Moje obava z prázdnoty. Že lidé žijí, ale nežijí. Že nás něco důležitého míjí, zatímco se soustředíme na věci, které v konečném důsledku vůbec nic neznamenají. (Naštěstí mám ještě chvíli času… a doufám, že vesmír má pochopení pro malá zpoždění.)
Smrtka
Konec, který není koncem. Přechod. Strážce brány. Možná vlastně velmi trpělivý průvodce, který už viděl tolik lidských dramat, že ho jen tak něco nerozhází.
A když její plášť zezelená? Možná je celý život jen dlouhý přesun z jednoho břehu na druhý — jen my cestou občas zapomeneme dívat se kolem sebe.
Když se rozhlédnu, někdy to opravdu vypadá, jako bychom uvízli v nějakém očistci —zvláštním čekárenském prostoru,
kde se všichni tváříme, že víme, co děláme.
Ale jindy jsem tady vážně moc ráda. A možná víc, než se na první pohled zdá.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 