Příběh první
Na moři jsem se setkala se smrtkou. Příběh o hledání vnitřního klidu, o semínkách, která v sobě všichni nosíme, a o tom, co je skutečně důležité. 💀🌊
Vlny jsou pro mě moře. Proto neříkám, že miluji moře, ale že miluji vlny. Ty, které jsem viděla ve své meditaci, by se vám ale nelíbily. Přesto jsem na jejím konci cítila takový klid, jaký už dlouho ne.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Jsem na moři. Loď se kymácí v bouři, kolíbá se ze strany na stranu a přes palubu se přelévají vlny. Jsem malé dítě, sotva odrostlé, cítím strach a pevně se držím zábradlí, aby mě vlny nesmetly. Jsem celá promáčená slanou vodou. Když se rozhlédnu, vidím muže, který drží kormidlo a volá na mě, abych mu podala lano, aby se mohl přivázat. Lano leží smotané uprostřed paluby. I když se loď naklání, lano se ani nepohne, jako by bylo na palubě přilepené. Já pro něj ale jít nechci, protože vím, že by mě smetla vlna, stejně jako všechny přede mnou. Není o odvaze – vím, že se to stane vždycky. Vím, že pro lano nepůjdu, protože to nemá žádný smysl.
Obloha je černá. Nad mořem se vznáší opar a z něj vystupuje postava zahalená v černém plášti s kápí na hlavě. Když zvedne hlavu, je to Smrt. Až se mi sevře srdce, jak je skutečná. Cítím strach. Stojí na molu nad mořem a v ruce má hůl. Pod ní jsou na vodě prázdné bárky a vlnky, které pohupují jemné vlnky.
Náhle stojím na molu vedle ní. Jsem tak blízko, že se jí mohu dotknout. Tak blízko, až najednou cítím, že už nemám strach. Vstupuji do ní, stáváme se jedním. Pode mnou jsou bárky plné lidí, volají na mě a spínají ruce. Bárky vyplouvají na širé moře a já rozpínám černá křídla jako anděl smrti. Všichni ti lidé plují do bouře a já vím, že je to konec. Necítím nic, jsem věčná, neměnná.
Bárky jsou teď plné trávy a květin. Některé popraskaly a skrze prkna tryskají gejzíry vody. Skáču z jedné bárky na druhou a cítím radost. Pořád je co objevovat. Nic není neměnné a statické. Uvědomuji si, jak důležitý je pohyb. Náhle jsou bárky opět plné lidí. Na hlavě mají hlínu a některým už z ní začíná rašit tráva. Vidím semena, ze kterých přímo před mýma očima klíčí výhonky a rozevírají se poupata. Vidím květy všech barev.
Cítím, jak je důležité vrátit se k přírodě, ke kořenům, k primární podstatě. Všechny nánosy odpadnou, zůstane jen čistá esence. Je třeba dělat víc toho, co nás občerstvuje, a méně toho, co nás zahlcuje. I když některé věci dělat musíme, neměli bychom se jimi nechat pohltit, protože skutečný život je jinde. Každý v sobě máme taková semena – potenciál, schopnosti. Naší odpovědností je, aby se semeno ujalo a vyklíčilo. A naší jedinou odpovědností k druhým je tato semena nepošlapat, nezničit. Společnost by je neměla ničit.
Prázdné bárky – Bojím se, protože vidím prázdno v životech kolem mě. I když se kolem pořád něco děje, něco v našich životech chybí, něco nám uniká. Bolí mě, že lidé nevidí, že nějaká naše část není
přítomná. Mám strach, že nestihnu dokončit, co mám. A není to mé psaní, ani obrazy, ani má práce. Je to samotná podstata existence, kterou nebudu schopna naplnit.
Smrtka – Vše jednou skončí, ale každým koncem začíná něco nového. Smrt může být přítel. Cítím, že jsme jedno. Až teď jsem si uvědomila, že jsem ji viděla jako převozníka. Viděla jsem však jen jednu etapu, konec života. Nebo je snad celý náš život takovým přechodem?
Smrtka si sedla molo. Už není hrůzostrašná. Má na sobě zelený plášť. Sedím vedle ní a obejmu ji. Náhle jsem malé dítě, které konejší ve svém náručí, a v další chvíli sedím v jedné z těch bárek. Vím, že přede mnou je bouře, ale už mě to nenaplňuje strachem. Uvnitř sebe konečně cítím klid.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 