✨

Sedím ve třídě.

Školní lavice jsou plné lidí, i když bych spíš řekla „plné dospělých, kteří se tváří, že už dávno žádnou školu nepotřebují“. Je přestávka, takže všichni stojí, povídají si, smějí se, gestikulují… a s vervou blokují úplně každý průchod mezi lavicemi.

Do toho vejde učitelka. V ruce drží nějakou smlouvu, kterou mi zjevně chce předat, ale dav je neprostupný. Jenže učitelku to netrápí ani v nejmenším — prostě se nad celým chumlem vznese, jako by to dělala každý den mezi snídaní a prvním zvoněním, a zamíří přímo ke mně.

A mně v tu chvíli dojde jedna drobnost: já to dokážu taky.

Zvednu se ze země a letím jí naproti. Bez rozběhu, bez větru ve vlasech, bez fanfár. Prostě letím.

Ostatní to sledují s naprostým nezájmem, jako kdybych si jen přesedla o lavici dál. Ani učitelka nemrkne brvou. Chladná, profesionální, přísná — zjevně má létajících žáků plnou nástěnku. Všichni mlčíme a děláme, jako by létání byla docela běžná dopravní situace.

A tak mi má nově objevená schopnost vlastně najednou připadá úplně zbytečná.

Později ke mně přijde kolega a navrhne kávu. Souhlasím. Pak si ale vzpomenu, že už v ten čas mám domluvené něco se sestrou. A jsem v pasti. Obojí je mi… vlastně trochu jedno. Ale oběma bych chtěla vyhovět. Chci být „ta, která nezklame“. A přesně v tu chvíli se ve mně zvedne ten známý tlak – starý dobrý stres, který mě věrně doprovází jak pes, který se nikdy neunaví.

Tohle byl takový malý civilní sen o létání. Žádné velké akrobatické číslo, spíš takové komorní ‘vznesu se, když zrovna nikdo nekouká’. Možná je to připomínka, že bychom měli létat i tehdy, kdy naše okolí řeší úplně jiné věci než naše vzdušné schopnosti.

Létání je křehká věc. Stačí chvilka nepozornosti a člověk zase stojí oběma nohama v každodenní rutině.

Tak doufám, že budeme všichni létat aspoň o kousek víc. A když už nic jiného, tak třeba aspoň těsně nad zemí — kde se dá v případě nouze bezpečně přistát 🙂