Příběh devátý
Co se stane, když vás někdo posadí na ramena – a vy poprvé uvidíte svět z jiné perspektivy?
Nejsou to lidé. Jsou obrovští, průhlední a ušlechtilí. Přesto jim možná něco chybí.
Procházejí kolem vás, jako byste ani nebyli.
🖤 Až jeden si vás všimne.
A pokud si při čtení vzpomenete na Mobyho, nejste sami 😊
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Stojím na cestě lemované lipami.
Slunce prosvítá mezi listy a ve vzduchu je cítit vůně čerstvě posekané trávy.
V dálce vidím, jak se ke mně po cestě blíží postavy.
Snad to ani nejsou lidé – jsou obrovští, určitě měří nejméně deset metrů.
Jsou celí bílí, téměř průhlední, a ve tváři mají krásné, ušlechtilé rysy.
Jdou tiše, pomalým, rozvážným krokem.
Procházejí kolem mě, aniž by si mě všímali.
Nemám z nich strach.
Volám na ně, mávám rukama, snažím se upoutat jejich pozornost –
ale nikdo z nich nezareaguje.
Připadám si jako malí mimozemšťané v písni In This World od Mobyho.
Až jedna postava se oddělí a posadí se do trávy u cesty.
Nadšeně k ní běžím, poskakuju kolem ní, aby si mě všimla.
Chvíli mě jen pozoruje, a pak se usměje a posadí si mě na rameno.
Páni.
Ten pohled z výšky je úplně jiný.
Směju se – a ona se směje se mnou.
Přidává se zpět k ostatním, kteří jdou dolů do údolí.
Teď už mě všechny postavy vidí. A vidí i to, jak se proměnila ta, která mě nese –
je sdílnější, otevřenější, plná života.
Teď už bych skoro řekla, že je to člověk.
Rozdělají oheň.
U něj sedí jen ta moje postava – ta, co mě nese na ramenou.
Ostatní zmizeli.
Sedíme u ohně a povídáme si historky – o životě, o smrti.
Nad některými se smějeme, u jiných pláčeme.
I já cítím, že jsem víc naživu.
Je to zvláštní – jako bych vyrostla. A přitom jsem ještě víc otevřená tomu, co je pode mnou.
Všemu živému.
Cítím k tomu sympatie – a zároveň se mi rozšířil soucit.
Jsem mnohem citlivější.
A přesto šťastná.
Přicházejí další postavy.
A každá z nich má na rameni někoho jako jsem já – malého člověka.
Už se setmělo.
Všichni sedíme u plápolajícího ohně a rozmlouváme.
Je nám dobře. Jsme propojení.
Cítíme neskutečně silnou energii –
a vím, že jsme schopni čehokoli.
Možná… i změnit celý svět.
Máte chuť se mnou luštit symboly v tomhle příběhu?
Podívejte se sem: 
Tajemství symbolů: Příběh o podivném setkání
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu.