No… možná víc, než čekáte.
Nejsou to lidé.
Jsou vysocí, průhlední, ušlechtile krásní.
A přesto jim něco chybí. Něco velmi lidského.
Tohle je další příběh z mých meditací a třeba v něm najdete i kousek svého světa 
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Stojím na cestě lemované lipami.
Slunce prosvítá mezi jejich korunami a vzduchem se line vůně čerstvě posekané trávy, kterou dobře znám.
(Tahle vůně mě uklidňuje už od dětství. Tak nějak mi připomíná, že všechno je v pořádku. Možná proto se objevuje vždycky na začátku mých meditací — a já si jen řeknu: tak klid.)
A pak je uvidím.
Z dálky se ke mně blíží postavy — a rozhodně to nejsou běžní chodci, co si vyšli na zdravotní procházku.
Jsou obrovští. Minimálně deset metrů, možná vyšší, a navíc téměř průhlední.
Ve tvářích mají takový klid a ušlechtilost, že vedle nich my ostatní působíme jako chaotické bytosti, které se občas snaží tvářit důstojně… ale moc nám to nejde.
Kráčejí tiše, pomalu, rozvážně.
A… úplně mě ignorují.
Volám na ně.
Mávám. Poskakuju.
Nic.
Připadám si jako malinký mimozemšťan z Mobyho „In This World“,
který se zoufale snaží, aby si ho někdo všiml — ale svět nemá ani tu nejmenší chuť reagovat.
Nakonec to vzdám a odevzdaně si sednu do trávy.
Až najednou — jedna z postav se zastaví.
Rozeběhnu se k ní. Trochu při tom zase poskakuju a mávám rukama, což je trapné a navíc v mých meditacích nemá trapnost žádné slitování. Už jsem si zvykla, že se chovám divně, naprosto nepatřičně a taky naprosto otevřeně. Takže to nechávám být.
A ona mě sleduje, nakloní se a… posadí si mě na rameno.
Páni.
Najednou vidím všechno shora.
Vysoko, bezpečně, s nadhledem, který jsem doposud nepoznala.
Směju se — a ten průhledný muž se směje se mnou. Je to ten druh smíchu, který vás probudí zevnitř.
Vracíme se k ostatním, kteří scházejí do údolí.
A teprve teď mě všichni vidí.
A vidí i to, jak moc se proměnil muž, který mě nese — je otevřenější, živější, skoro lidský.
Skoro si začínám říkat… možná to člověk opravdu je. Nebo alespoň něco hodně blízko tomu.
Rozdělají oheň.
U něj ale sedí jen ten „můj“ — ostatní se ztratili ve tmě.
Sedíme spolu, povídáme si o životě, o smrti, o věcech, které jsou tak velké, že je lidská řeč občas jen bezradně obchází.
Nad některými historkami se smějeme. U jiných nám zvlhnou oči.
A cítím, jak se ve mně něco probouzí — citlivost, soucit, propojení se vším živým kolem.
Jako bych sama vyrostla… a zároveň se stala ještě vnímavější k tomu, co je pode mnou, až mě muž znovu postaví na zem.
Pak přicházejí další „skoro lidé“.
A každý z nich má na rameni někoho jako jsem já — malé človíčky, kteří se právě učí dívat na svět z výšky.
Setmělo se.
My všichni, malí i velcí, sedíme kolem ohně.
Odlesky ohně se třpytí na průhledných tělech „skoro lidí“ a mezi námi proudí energie tak silná, že bych přísahala, že kdybychom chtěli, dokážeme pohnout i horou.
A možná… opravdu dokážeme.
A možná jsme schopní změnit celý svět.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu.