Příběh o tom, co může uvidět ten, kdo se konečně odváží podívat na Zemi z výšky – a hlavně na sebe.
(Tedy pokud se mezitím neztratí v chaosu vlastních čar a cest. A to se, mezi námi, stává zatraceně často.)
🎨 akryl a olejový pastel
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Vzala jsem štětec a začala malovat čáry.
Nejprve opatrné, trochu nesmělé – jako když si člověk není jistý, jestli se pouští do umění, meditace, nebo nějakého podezřele komplikovaného rituálu. Pak čáry sílily, proplétaly se, křížily… a nakonec se spojily v jeden uzel. Klubko uzlů a nití, které se začalo smršťovat, až z něj byla malá, těžká kulička.
A ta tíha se z plátna přelila i do mě — jako bych ji nesla uvnitř sebe.
Pak se klubko pohnulo. Nejprve nenápadně, jako by v něm někdo tichounce dýchal. Potom prudce, v pulsujících vlnách, až z jeho nitra vystoupily jazyky… dlouhé, propletené, vibrující.
Vedly rovnou do chřtánu obrovského draka.
A já — jak už to tak v pohádkách a v životě bývá — jsem se najednou ocitla přesně tam, kde jsem to vůbec nečekala: uvnitř něj. Pohlcená, unášená dolů temným hrdlem, které se kroutilo jako tunel do míst, kam rozhodně nevede turistické značení.
Na konci tunelu čekala výheň. Ohnivá pec, která sálala neúprosným žárem. Jazyky mě olizovaly, pálily, drtily a přetvářely. Cítila jsem, jak mi horkost proniká až do kostí, až jsem se pomalu stávala součástí toho ohně.
Nejdřív jsem žhnula červeně jako rozpálené železo… a pak jsem začala zářit bíle.
A potom drak otevřel čelisti a vyvrhl mě — přímo do vesmíru.
Najednou jsem byla v dokonalém tichu. V prostoru, který nic nepožaduje, nehodnotí. Galaxie se kolem mě otáčely v jemných spirálách, planety pulsovaly vlastními rytmy a naše Země…
Z výšky nebylo vidět nic z toho, o co se tady dole tak zarputile hádáme.
Žádné hranice, žádná města. Žádné války, žádné nálepky. Jen malá modrá perla, volně zavěšená v prostoru, jako by tam byla omylem – a přitom tak dokonalá.
Naše modrá planeta byla malá, křehká a krásná tak, že se mi sevřelo srdce. Ten pohled byl nádherný. A trochu smutný. Protože většina z nás si tyhle vzácné okamžiky dlouho neudrží.
Čas je obrousí, vyblednou… a člověk se vrátí ke svým pozemským starostem typu „kde je sakra nabíječka?“. A když jste jako já – „kde je mobil?, kde jsou klíče?, kde je hlava?“ :D)
Možná i proto cítím potřebu je zaznamenat. Aby se neztratily. Aby tady s námi zůstaly.
Tenhle obraz chci nosit v sobě napořád.
Říká se, že když se člověk podívá na Zemi z vesmíru, něco se v něm pohne. Kosmonauti to popisují poeticky, budoucí turisté Elona Muska možná méně poeticky („Bylo to drahý, ale dobrý“). Ale kolik z nás se tam skutečně podívá?
Já mám aspoň na ploše počítače fotku Země.
A pokaždé, když notebook zapnu, připomene mi, jak jsme malí, jak obrovské si dokážeme dělat starosti — a jak by ty naše starosti vypadaly při pohledu z výšky.
Spoiler: většinou hodně maličké.
Děkuji za návštěvu a těším se u dalšího příběhu. 