Cesta vzhůru po mramorovém schodišti… Ale co když ve skutečnosti nestoupáme?
Příběh nejen o lásce. Nebo možná ano – ale trochu jinak, než byste čekali. ♥️
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 Nevím, proč mi v meditaci přišel zrovna tenhle obraz. Láska je prostá — nic nežádá, prostě je.
Když se podíváte na horní část obrazu, nenechte se odradit černou. Zaměřte se na bílou. Uvidíte postavy — možná ne hned, možná až na druhý pohled.
A jak tam vznikly? Netuším. V tomhle jsou meditace tak trochu magické. A možná právě proto mě tolik přitahují.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Všude kolem mě se vznáší hustý opar.
Takový ten typ mlhy, ve které člověk vidí sotva na špičky vlastních bot, natož nějakou metaforickou životní cestu. Jsem opravdu zklamaná, protože dlouhou dobu nevidím vůbec nic. To nám ta meditace pěkné začíná, ale jsem trpělivá. Po chvíli se přede mnou přeci jen něco objeví. Schodiště – bílé, nekonečné a samozřejmě vzhůru.
A pak ji uvidím. Malou kozičku, jak si jen tak sedí na jednom ze schodů. Je roztomilá, kudrnatá a vyžaduje si moji pozornost. Je to snad nějaká zkouška? Pokud v meditaci vidím sama sebe, můžu se rozhodovat na místě rozhodnout, co udělám. Automaticky chci vzít kozičku do náruče, přitisknout ji k sobě a odnést s sebou… jenže ouha. Je tak nečekaně těžká. Takže nic. Jde se dál.
Z mlhy vystoupí žena v šedém plášti.
Má kápi hluboko do čela, takže jí nevidím do obličeje. Třesoucíma rukama mi podává ošatku s vejci. A protože nechci být neslušná (a taky protože nejspíš existuje nějaké nepsané pravidlo o nepoučování tajemných šedých žen) vezmu si dvě vejce a schovám je do kapes.
Schody vedou vzhůru do mléčné prázdnoty, dokud se mlha najednou nezačne rozestupovat.
A tam, na vrcholu, se zjeví Pantheon.
Srdce mi poskočí radostí. Hurá! Něco tam nahoře přece jen je!
Vyjdu na pahorek. Majestátní bílé sloupy ční vzhůru… a za nimi? Jen šedé mraky. Sednu si unaveně do trávy. A necítím nic. Ani nadšení z cíle, ani zklamání, nic. Jen prázdné, tupé nic. Ani se mi nechce vracet dolů. Tak tam jen sedím a medituji. Je to tak trochu meditace v meditaci.
A pak mi probleskne hlavou jednoduchá, ale nepohodlná otázka:
Proč se vlastně snažím dojít nahoru, když už dopředu tuším, že mě to nezmění?
Mohu mít lepší život, víc možností, víc cestování, víc radostí… ale co dál? Všechno to je venku, někde kolem, a přitom pořád jaksi mimo mě. Jediné, co mě opravdu může posunout, musí přijít zevnitř.
Scházím dolů.
A najednou – zase stojím na tom samém schodišti. A stoupám tou samou cestou vzhůru. Opět žena. Opět ošatka. Ale tentokrát vidím něco jiného. Nepodává mi vejce, aby mi je předala. Podává mi je, protože potřebuje pomoc. Tichou, skromnou, beze slov.
Natáhnu nad ošatku dlaně, abych vejce zahřála. A v tu chvíli se skořápky začnou třást, praskat… a líhnou se kuřátka. Štěbetají radostí, žena si stáhne kápi, poprvé ji vidím, a dokonce se usměje. Jedno malé kuře mi položí do dlaní.
A je tu i kozička. A já mám tentokrát vodu. Když se napije, už nepotřebuje, abych ji nesla – stoupá po schodech se mnou, lehce a samozřejmě, jako by od začátku jen čekala na tenhle okamžik.
Opět stojím před Pantheonem. A zase je všechno stejné. Bílé sloupy, mračna, ticho. Tak tedy dobře – pokud mě to neutěší, aspoň tomu dám barevný kabátek.
Natřu sloupy červenou, modrou a zelenou barvou.
Pantheon vypadá o něco veseleji. Ale můj smutek zůstává.
Dívám se na kozičku, jak poklidně přežvykuje trávu, a na kuřátko, jak zobká drobky ze země. Sedím u nich, hladím je a něco ve mně povolí. Tíha spadne. A v hrudi se rozhostí tichý mír.
A přesto… prázdnota je pořád tam. Jen už není tak ostrá. Tak moc to nepíchá.
A zničehonic mě napadne: Možná takhle se cítí Bůh.
Má všechno, a přesto je v tom všem kousek prázdna.
Láska je nejvíc, čeho jsme schopni dosáhnout. Nejvýš, kam se můžeme vyšplhat. Nedokáže odvrátit můj pohled od prázdnoty, nepromění horizont, nerozežene mlhu. Ale dokáže ji vyvážit. Zjemnit. Obejmout.
A to stačí.
To mě smiřuje se životem.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 