Příběh druhý
Cesta vzhůru po mramorovém schodišti… Ale co když ve skutečnosti nestoupáme?
Příběh nejen o lásce. Nebo možná ano – ale trochu jinak, než byste čekali. ♥️
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 Nevím, proč mi v meditaci přišel zrovna tenhle obraz.
Láska je prostá. Nic nežádá. Prostě… je. A právě tohle „bytí bez nároků“ je možná to nejcennější, co nám může být dáno, když žádáme o něco vyššího.
Podívejte se na horní část obrázku – nenechte se strhnout černou, ale zadívejte se na bílou. Uvidíte postavy. Možná ne hned. Možná až na druhý pohled.
A jak tam vlastně vznikly? To nevím.
V tomhle jsou meditace vždy trochu mystérium… a možná právě proto mě tolik přitahují.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Všude kolem mě je opar. Když se rozhlížím, nevidím nic kromě schodiště, kterém stoupám vzhůru. Jsou to bílé mramorové schody a já dohlédnu jen pár kroků přes sebe. Na schodišti vidím malou kozičku. Nemohu ji ale vzít s sebou. Nemohu ji k sobě přitisknout, vzít do náručí, protože je příliš těžká.
Potkávám ženu zahalenou v šedém plášti. Na hlavě má kápi, nevidím jí do obličeje. Podává mi ošatku s vejci. Vezmu si dvě vejce a schovám je do kapes. Necítím nic.
Přede mnou se na vrcholu schodiště objevuje Pantheon. Cítím vzrušení a radost, že tam nahoře něco opravdu je. Když vyjdu nahoru, ocitnu se na pahorku, na kterém do výšky ční bílé sloupy, ale horizont je zahalen v šedých mracích. Sednu si na zem do trávy a necítím nic – žádnou radost, žádnou sklíčenost, jenom tupý pocit ničeho. Nechce se mi ani vracet. Sedím v trávě a medituji. Je to taková meditace v meditaci.
Proč se snažit vyjít nahoru, když tam nevidím nic, co by mohlo změnit můj smutek? Nemusím projít touhle zkušeností. Už teď cítím, že pokud se mi podaří něčeho dosáhnout, nebudu se cítit jinak. Možná se budu víc bavit, možná si budu moci pořídit věci, možná budu víc cestovat, možná budu mít lepší život, ale dál? Všechno je to tam venku. Není pro mě snadné se motivovat. Jenom tím, co je uvnitř. Nakonec scházím po schodech zpět dolů.
Jdu tou samou cestou po schodech vzhůru. Potkávám ženu, která mi podává ošatku s vejci. Teď ale vidím, že mi je nepodává k tomu, abych si vzala, jak jsem si myslela dřív. Vztahuje k mně ruce s ošatkou a tichou žádostí o pomoc. Dám nad ošatku ruce, abych vejce zahřála. Ze skořápek se začnou líhnout kuřátka. Žena pookřeje, stáhne si z hlavy kápi a dokonce se šťastně usměje. Jedno mi dá s sebou.
Teď mám i vodu pro kozičku. Když se napije, stoupá se mnou vzhůru a nemusím ji nést. Vystoupáme do Pantheonu, je tam vše stejné jako předtím. Natřu bílé sloupy barvou – červenou, modrou a zelenou barvou, ale můj smutek se nerozplyne. Dívám se na kozičku, jak se pase a kuře něco zobe ze země. Hladím je a naplňuje mě láska.
Cítím, že láska je tady nahoře nejsilnější. Zvířata jsou kolem mě spokojená, a ze mě padá tíha, protože mě naplňuje láska. Ale jinak se nic nezměnilo, ta prázdnota tam pořád je. Náhle se mi proběhne hlavou myšlenka, že takhle se možná cítí Bůh.
Nejvyššího, čeho jsme schopni dosáhnout, je láska. Nedokáže odvrátit můj pohled od prázdnoty, ale alespoň částečně ji zastíní. Je to nejvyšší cit, kterého jsme schopni, a to mě smiřuje se životem.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 