Přívěh o dívce, jablku a tanci nad propastí. 
O tom, co máme. A o tom, co si myslíme, že nám chybí.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Dívka odpočívá ve stínu jabloně.
Strom roste na samém okraji útesu, pod nímž se otevírá propast tak hluboká, až se v ní světlo ztrácí. Je krásný, slunečný den. Všude panuje tichá blaženost: ptáci zpívají, tráva voní a svět na chvíli působí naprosto v pořádku. Pod stromem leží spadaná jablka. Dívka jedno vezme a zakousne se do něj s takovým požitkem, jako by to bylo první jídlo po dlouhém putování.
A pak to přijde.
Od jejího těla se oddělí druhé já – lehké, průsvitné, sebejisté.
Rozletí se nad propast a začne tančit. Brzy se k ní připojují další postavy: šedavá stvoření, co připomínají přízraky z dávných snů. Vlají kolem ní, cáry šatů ve větru, a přesto se jejich tanec zdá zvláštním způsobem ladný. Dvojče jejich hrůznost nevnímá. Je okouzlená. Usmívá se tím blaženým úsměvem, který mají lidé, když konečně vypnou mysl a nechají se unášet proudem.
Přízraky nejsou náhoda. Něco je přivolalo – možná taneční krok, radostný smích dívčina druhého já… nebo jen tichá, nevyřčená myšlenka dívky pod stromem. Ta sedí, jí jablko, ale tanečnici nad propastí nevidí.
Tehdy se u stromu objeví chlapec s píšťalou.
Opře se o kmen a začne hrát prostou, veselou melodii. Dívku jeho přítomnost zaskočí, ale i potěší. Neví ale, že nehledí na ni – hraje pro tanečnici nad propastí, pro tu, kterou dívka nevidí. Až když píšťala umlkne, druhé já se pomalu vrátí do dívčina těla, nenápadně, jako by nikdy neexistovalo.
Jenže něco se změnilo.
Z její tváře zmizela lehkost, která tam ještě před chvílí byla, a v očích se usadil stín. Mlčky vezme proutěný košík a začne česat jablka. Soustředěně, téměř obřadně, dokud není košík naplněn až po okraj.
Chlapec natáhne ruku a vezme si jedno jablko. Jen jediné. Dívka tiše přikývne, ale v hrudi ucítí prázdno – právě to jedno jí bude chybět. A někdy chybí právě to jediné víc než všechno, co zůstalo.
Vydají se spolu k městu. Chlapec kráčí zlehka a dívka za ním, s košíkem, který se s každým krokem zdá těžší. Zastavuje, ztěžka dýchá, a nakonec ho dožene. Požádá ho, aby jí jablko vrátil. Chlapec odmítne vrátit darované a rozhoří se prudká hádka. Ostrá slova zvíří poklidné odpoledne.
Když v tom… dívka začne růst.
V okamžiku je vyšší než stromy, než domy, než celé město.
Její vědomí se rozletí vzhůru, do míst, kde už neexistují ani košíky ani jablka.
Vznáší se nad propastí a nemá strach – ví, že jí nic nehrozí. Má v sobě mír, který se nedá popsat, jen prožít.
A pak se vrátí.
Znovu leží ve stínu staré jabloně, jako by se nic z toho snového okamžiku nestalo.
Jen se tiše usměje – s lehkostí člověka, který pochopil.
A zakousne se do svého jablka.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu.