Co mají společného bílý had, cikán a fialová cesta?
Abyste to pochopili, musíte nejdřív přijít o hlavu… doslova.
Můj nový příběh je plný symbolů – věřím, že se v něm neztratíte a užijete si čtení.
A když už jsme u symboliky… V meditaci mi přišel tenhle obraz. Najdete v něm obličej? 😊🔍
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Mlha přede mnou je tak hustá, že byste se do ní báli vstoupit.
A právě z ní se vynoří bílý had.
Klouže vzduchem s elegancí. Jeho tělo se vlní, mizí v bílé mlze, znovu se objevuje… a mlha se pomalu rozestupuje.
Když se rozplyne úplně, stojí přede mnou poutník. Unavený, zaprášený zvolna kráčí pustinou. Kolem dokola je jen poušť – až na jediný, malý zázrak: v dálce se třpytí oáza. Poutník se rozzáří, přidá do kroku a zamíří k městu.
U brány ho vítá strážný s úsměvem, který je tak široký, až to téměř vypadá podezřele. Podává mu čistý kabát: „Jedině v tomhle, pane.“ Může poutníka vpustit jen když se očistí a převlékne. Poutník poslušně uposlechne a vstoupí dovnitř.
A hle! Město žije. Hudba, zpěv, květiny, barvy. Ve městě právě probíhají oslavy a
lidé nesou na dlouhých tyčích bílého papírového hada.
Mávají tyčemi a napodobují pohyb, jako by had letěl vzduchem nad jejich hlavami. Tenhle průvod plný radosti prochází celým tržištěm. Všude lákavé vůně a stánky s jídlem. Nabídnou mu maso, víno, ještě víc vína — prostě taková ta chvíle, kdy máte v ruce pohár a kapsy plné dobrot. Když po době hladovění máte plný talíř, celý svět se najednou nějak rozzáří.
Poutník se posilní, naloží zásoby do brašny a míří zpátky k bráně. Jenže strážní už ho ven nepustí. Ukáže se, že vstup byl zdarma, ale s odchodem se nepočítá.
Cesta do města byla otevřená, ale teď se stal jeho zajatcem.
Poutník bloudí ulicemi a láteří si pod vousy, že to měl vědět: když vás město příliš srdečně vítá, nikdy to není jen tak. Ptá se lidí, ale nikdo mu neporadí. A pak na náměstí, mezi papírovými hady a tanečníky, ho uvidí — skutečného bílého hada, jak plachtí vzduchem přímo k němu. Jeho dlouhé zářivě bílé tělo se proplétá mezi lidmi, ale ti ho nevidí. Cítí, jak se mu hadí tělo otřelo o kabát a hrůzou se nemůže ani pohnout. Vtom si všimne, jak ho pozoruje mladá cikánka.
„Viděl jsi ho?“ zeptá se tiše.
Poutník přikývne.
„Tak pojď.“
Vede ho z náměstí do temné uličky, kde kolem ohně tančí cikáni, hrají a zpívají.
Když si všimnou poutníka, všechen zpěv a veselí rázem utichnou. Je slyšet jen praskání ohně a všechny zraky se teď upínají k poutníkovi.
Z hloučku vystoupí mladý cikán.
Jeho oči mají v sobě něco hlubokého. Něco, co člověka donutí stát vzpřímeně, i kdyby nechtěl.
„Skoč přes oheň,“ poručí cikán.
Všechny pohledy se do něj vpíjí, jako by chtěly zhypnotizovat. A poutník se rozeběhne a jako v tranzu skočí skrz šlehající plameny — a hned toho lituje. Připadá si jako ten, kdo se nechal nachytat na úplně nejlacinější trik. Kalhoty doutnají, noha pálí, cikáni se smějí. Jen jeden se nesměje. Mávne rukou — a všechno zmizí. Ocitnou se v naprosté tmě.
Už není oheň, město ani cikáni. Jen poutník a cikán s dlouhým řetězem.
Vidí jen jeden druhého. Cikán se přikrčí jako divoká kočka před skokem. Boj je krátký a bolestivý — řetěz se poutníkovi ovine kolem krku, pálí, škrtí. Poutník se marně snaží uvolnit z cikánova sevření. Nemůže dýchat a pomalu z něj odchází život. Řetěz se mu zařezává hluboko do krku… a najednou vidí svou vlastní hlavu, jak letí vzhůru. Ke svému úžasu ale stále vidí a vnímá cikána přímo před sebou. Ten mávne rukou — a jsou zpět u ohně.
Cikáni tleskají do rytmu, tančí kolem ohně a bezhlavé tělo se přidává k jejich radostnému tanci. Skočí znovu přes plameny a lehce se přes ně přenese. V tu chvíli mu mezi rameny vyrůstá nová hlava. Cikán se spokojeně usměje.
Už kolem nejsou žádné zdi, žádné město, jen otevřený prostor.
Před nimi se objeví dvě cesty – červená a modrá.
„Vyber si,“ řekne cikán.
„Nevím, vždyť každá vede jinam!“ brání se poutník.
„Nakonec tě dovedou do stejného místa,“ usměje se cikán. „K sobě.“
A opravdu. Poutník vidí, jak cesty v dálce splynuly. Červená a modrá se prostoupily a cesta má teď barvu fialovou.
Cikán naposledy mávne rukou a všichni cikáni zmizí. Jako by tam nikdy ani nebyli. Zůstane jen praskající oheň na prázdné ulici.
Poutník se vrací na tržiště jiný — lehčí, vzpřímenější, jako by mu v očích stále plápolal ten oheň.
Bílý had ho znovu uvidí a připlachtí k němu.
Tentokrát se poutník nebojí. Pohladí jeho hladké tělo a had projde skrz něj jako světelný kruh.
U brány už není poušť. Stromy šumí, louky kvetou, a vzduch voní šeříky. Stráž mu s hlubokou poklonou uvolní cestu. Teď už může kdykoli odejít.
Ale poutník se otočí. Vidí, jak sluneční paprsky měkce ozářily koruny stromů s fialovými květy. Vidí bílého hada, jak plachtí mezi lidmi, aniž by si ho kdokoli všiml.
„Krásně to u vás kvete. Zůstanu,“ řekne klidně.
Strážný pokrčí rameny: „Šeříkům se u nás daří, ale ty potom zase odkvetou.“
„Vím,“ usměje se poutník. „Počkám, až rozkvetou znovu. A mezitím… budu lidem vyprávět příběh o bílém hadovi. Třeba ho jednou taky uvidí.“
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 