Příběh šestý
Co mají společného bílý had, cikán a fialová cesta? Abyste to pochopili, musíte nejdřív přijít o hlavu… doslova.
Můj nový příběh je plný symbolů – věřím, že se v něm neztratíte a užijete si čtení. A když už jsme u symboliky…
V meditaci mi přišel tenhle obraz. Najdete v něm obličej? 😊🔍
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Vidím před sebou hustou mlhu, ze které vystupuje bílý had. Jeho dlouhé tělo plachtí vzduchem, vlní se a opět se noří do mlhy. Když se mlha rozptýlí, vidím poutníka, unaveného muže, který těžce kráčí po prašné cestě. Kolem dokola je jenom pustina, když v dálce uvidí oázu. Přidá radostně do kroku a míří k městu.
U městské brány stojí stráž. Vítá srdečně poutníka a podává mu nový oblek. Může poutníka vpustit jenom když se očistí a převlékne. Poutník si oblékne nový kabát a prochází bránou. Ve městě probíhají oslavy a všude je slyšet hudba a zpěv. Odevšad se k němu line omamná vůně květin. Lidé nesou na dlouhých tyčích připevněné tělo hada z pestrobarevného papíru. Mávají tyčemi a napodobují pohyb, jako by had plachtil vzduchem nad jejich hlavami. Na každém rohu stojí stánek s lahodným občerstvením. Tu mu nabídnou prase na rožni, tu pohár vína. Poutník se dosyta nají a napije, nabere si jídla a pití do mošny, co unese a míří zpět k bráně, aby se vydal na cestu. U brány ale stojí z každé strany stráž a nechce ho pustit ven. Cesta do města byla otevřená, ale nyní se stal jeho zajatcem.
Poutník si vyčítá svou bláhovost, ale nic naplat. Prochází ulicemi a hledá odpověď, jak se dostat z města, které je teď pro něj vězením. Potkává lidi usměvavé i sklíčené, bohaté i chudé, ale nikdo nezná odpověď na jeho otázku. Vrací se tedy zpátky na náměstí. Lidé stále tančí s pestrobarevným papírovým drakem, ale teď vidí i něco jiného. Ve vzduchu se vznáší skutečný bílý had. Jeho dlouhé zářivě bílé tělo se proplétá mezi lidmi a občas se o někoho otře. Je skutečný. Nebo není? Nikdo z lidí na trhu ho nevidí. Teď se had blíží přímo k poutníkovi. Ten cítí, jak se mu hadí tělo tře o kabátec. Poutník stojí jako přikovaný a hrůzou se nemůže ani pohnout. Vtom si všimne, jak ho pozoruje mladá cikánka.
„Viděl jsi toho hada? Toho skutečného?“ ptá se dívka.
Poutník přitaká a cikánka se s porozuměním usměje. Vyzve ho, aby šel s ní, a on ji rozechvěle následuje do temné postranní uličky.
Po chvíli se v dálce objeví světlo a dojdou tak až do opuštěného vnitrobloku, kde cikáni tančí kolem ohně, hrají a zpívají. Všimne si mladého cikána, který si vymění s dívkou pohled a potom se něj upřeně zadívá. Cikán mávne rukou a zpěv i veselí rázem umlkne. V naprostém tichu je slyšet jen praskání ohně. Všechny oči teď směřují k poutníkovi. Mladý cikán začne pravidelně tleskat a přidávají se k němu i ostatní.
„Skoč přes oheň,“ přikáže poutníkovi.
Ten se brání, ale pravidelné tleskání a spalující pohledy ho přivádí téměř k transu. Zadívá se do ohně, rozběhne se a skočí přes šlehající plameny. Hned si ale vyčítá svou bláhovost, když se snaží uhasit doutnající kalhoty a syká bolestí nad popáleným lýtkem. Cikáni se hlasitě se smějí a poutník na sebe dostane zlost, že se nechal tak napálit. Jediný, kdo se nesměje, je mladý cikán. Mávne rukou a smích rázem ustane. Všichni zvážní a zadívají se na poutníka. V jejich tvářích se teď zračí soucit, ale i obava.
Mladý cikán opět mávne rukou a všechno zmizí – už není ani oheň, ani cikáni, ani město. V naprosté tmě zůstali jen oni dva – muž proti muži, poutník proti cikánovi. Cikán drží v ruce dlouhý řetěz, se kterým si pohrává. Přikrčí se jako kočka před skokem a připraví se k boji. Poutník je vystrašený. Hledá kolem sebe něco, čím by se mohl bránit, ale všude je jenom temnota. Náhle dostane od cikána ránu řetězem, až bolestí zaúpí a podlomí se v kolenou. Cikán k němu zezadu přistoupí, omotá mu řetěz kolem hlavy a začne ho škrtit. Poutník se marně snaží uvolnit řetěz ze svého krku. Nemůže dýchat a pomalu z něj odchází život. Řetěz se mu zařezává do krku, až se náhle jeho hlava oddělí od těla a letí vzhůru. Poutník však stále vnímá, stále vidí před sebou cikána. Ten mávne rukou a opět se ocitnou u ohně.
Cikáni tleskají do rytmu, tančí kolem ohně a bezhlavé tělo poutníka se přidává k jejich radostnému tanci. Cikán ho znovu vybídne, aby skočil přes oheň. Bezhlavé tělo se rozběhne a lehce se přenese přes plameny. V té chvíli se mu objeví mezi rameny nová hlava. Cikán se spokojeně usměje a ukáže na oprýskanou zeď. Když se jí dotkne, zeď se rozestoupí a objeví se dvě cesty. Červená cesta vede doprava a modrá doleva.
„Vyber si,“ pobídne poutníka. „Obě cesty tě jednou nakonec dovedou k cíli.“
„Vždyť každá vede jinam!“ podiví se poutník. „Jen jedna může být ta správná.“
Cikán se pousměje: „Právě na ni tě obě dovedou, když po nich budeš kráčet dostatečně dlouho. Dívej se pozorně.“
A opravdu. Obě cesty se k sobě v dálce začaly přibližovat, až nakonec splynuly v jednu. Červená a modrá se prostoupily a cesta měla teď fialovou barvu.
„A kam vede ta cesta?“ ptá se poutník.
„K sobě,“ pronese cikán tiše. Naposledy mávne rukou a všichni cikáni zmizí. Zůstane jen praskající oheň na prázdné ulici.
Poutník z dáli slyší hlasy a hudbu a vydává se zpět na tržiště. Je to ten samý poutník a není. Kráčí vzpřímeně a v očích má jiskru, jako by se v nich stále ještě odrážely plameny ohně. Přichází na tržiště a opět mezi lidmi vidí majestátního bílého hada. I ten ho vidí a plachtí přímo k němu. Tentokrát se ho poutník nezalekne. Had ho obtáčí a poutník se zlehka dotkne jeho hladké hřejivé kůže. Potom had opíše ve vzduchu kruh, prosviští kolem poutníka a projede jeho tělem.
Poutník zamíří k bráně z města. Vidí, že za branou už není pustina. Cestu lemují stromy, vidí rozkvetlé louky a svěží vítr k němu přináší vůni květin. U brány stojí stráž, která ustoupí a hluboce se mu pokloní. Už mu nikdo nebrání a může kdykoli odejít.
Otočí se zpět a stále vidí bílého hada, jak pluje mezi lidmi. Chvíli váhá, už chce odejít, když si všimne, jak sluneční paprsky ozářily koruny stromů s fialovými květy. Teprve teď si všiml, že všude kolem kvetou šeříky. To je ta omamná vůně, kterou celou dobu cítil ve vzduchu.
„Zůstanu ve městě, tady je moje místo,“ otočí se na strážného.
Strážný jenom poznamená: „Šeříkům se u nás daří, ale ty potom zase odkvetou, pane.“
Poutník se usměje: „Tak počkám, až znovu začnou kvést, a mezitím budu lidem vyprávět příběh o bílém hadovi. Třeba ho jednou taky uvidí.“
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 