Původně jsem chtěla jedinou fotku. Jednu! K článku o existencialismu (a když existencialismus, tak samozřejmě Bety v černém). Jenže potom jsem otevřela galerii… a místo jedné jsem vybrala přes dvacet. Takže takový ten můj klasický kreativní plán: „Bude to rychlé a jednoduché.“ A skočilo to stejně jako vždycky – můj perfekcionismus mi do toho zase hodil vidle.

Chtěla jsem zachytit, jak může dívka, která o sobě tvrdí, že je úplně obyčejná, vypadat naprosto skvěle. A Bety samozřejmě není obyčejná ani z rychlíku, ani nenalíčená.
Hledala jsem atmosféru, výraz, kompozici. A pak přišly úpravy. Ty mě bavily… alespoň do chvíle, než se na scéně objevil IGELITOVÝ PYTLÍK. Ten se rozhodl, že bude hvězdou hned několika fotek, úhledně složený pod Bety, přesně tam, kde přechází světlo do stínu. Zídka totiž měla před námi jiného nájemníka – holuba. A ten tam nechal pár vzkazů. Samozřejmě přesně na tom nejlepším místě. Pytlík jsem při focení neviděla. Chyba začátečníka.

Největší stres jsem ale měla z Bety a jejího převlékání. Přinesla jsem jí černou košili – barvu, kterou ona zásadně nenosí. Prý v ní se svou světlou pletí vypadá jako bledule. No… ale jaká bledule! Všechny upíří krásky z filmů by mohly jen tiše závistivě syčet. Jenže zkuste tohle říct Bety. Naštěstí (a kupodivu) souhlasila hned a já si oddechla. Uf. To nejhorší bylo za mnou 🙂

Netuším, jestli by výsledek obstál vedle práce profesionálních fotografů – a upřímně, je mi to jedno. Celý proces byl neskutečně zábavný. Mám své velké fotografické vzory, ke kterým vzhlížím s obdivem – jména jako Antonín Kratochvíl nebo Jim Rakete jsou pro mě pořád nedostižné ikony.

Ale co. Až na ten zatracený pytlík jsem vážně spokojená.
Dávám pár fotek – a posuďte sami  🖤