Mám ohromnou radost! Můžu vám můžu ukázat skvělé fotky, které vznikly na jedné zídce u kavárny. 

Původně jsem chtěla jen jednu fotku pro článek na blog o existencialismu (Bety samozřejmě v černém), ale nakonec jsem jich vybrala přes dvacet. Takže to dopadlo trochu jinak, než jsem plánovala 🙂

Šlo mi o to zachytit, jak dívka, která o sobě smýšlí, že je obyčejná a má spoustu vad, může vypadat skvěle. Najít atmosféru místa, výraz, kompozici. Bavily mě i finální úpravy, odstranit rušivé objekty – a ten zatracený igelitový pytlík, co byl pod Bety. Tak ten mě vážně nebavil. Zídka už měla před námi jednoho nájemníka – holuba. A ten nám tam nechal pár „suvenýrů“. Samozřejmě přesně na tom nejlepším místě, kde přecházelo světlo do stínu. Pytlík vykukoval na několika fotkách, a já si ho v tom nadšení vůbec nevšimla. Chyba začátečníka.

Největší obavy jsem ale měla z Bety a jejího převlékání. Na focení jsem přinesla černou košili, což je barva, kterou ona zásadně nenosí. Prý v ní se svou světlou pletí vypadá jako bledule. No, ale jaká bledule! Všechny ty upíří krásky z filmů by mohly závidět. Jenže tohle Bety prostě nevymluvíte. Naštěstí souhlasila hned, a já si oddechla. Uf, to nejhorší bylo za mnou 😊.

Netuším, jestli jde výsledek postavit na stejnou úroveň jako práci profesionálních fotografů, ale na tom vlastně vůbec nezáleží. Celý proces byl neuvěřitelně zábavný! Mám své vzory, kterých si nesmírně vážím – například jména jako Antonín Kratochvíl nebo Jim Rakette pro mě zůstávají ikonami.

Až na ten igelitový pytlík jsem spokojená. Dávám pár fotek a posuďte sami 🖤