Představte si prasata, která vypadají jako lidé, řidiče dodávky a vesmír. A k tomu ještě černou kovovou krychli a kostky lidského masa. Možná vám to zní jako podivná skládačka snů, ale moje meditace jsou někdy právě takové.
Viděla jsem dva příběhy – dvě cesty. Záleží jen na tom, jestli potkáte poutníka a dokážete přejít přes močál.
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 Ráda kreslím tuší – je to taková moje meditace v pohybu. Tentokrát ke mně přišel obraz mostu – a pak mi došlo: mosty nejsou jen z kamene a dřeva. Jsou i z rozhovorů, z ticha mezi slovy, z odvahy vykročit na nejistou půdu. Někdy vedou přes temný les, jindy přes vlastní strachy🖤
Když se rozhlédneme, zjistíme, že mosty jsou vlastně všude kolem nás. A někdy stačí jen udělat první krok – i když ještě nevidíme, kam přesně vede.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Jsem dítě a sedím na břehu močálu.
Hustá hladina bublá a občas se z ní uvolní osamělá bublina. Nikde nikdo, jen pustá krajina a ticho, které je skoro až moc hlasité. Za močálem se však zvedají vysoké stromy. Přesně tam bych chtěla dojít. Jenže cesta neexistuje. Aspoň si to myslím — dokud se z bahna náhle nevynoří opracované prkno, mířící rovnou k druhému břehu. Nevím, odkud se vzalo. Bahno pod ním ztuhlo, jako by čekalo na můj první krok. S napětím na ně vstoupím. Lávka se pod mou vahou nebezpečně zhoupne. A protože jsem dítě (a děti občas dělají věci, které nedávají smysl nebo dávají smysl jenom jim), rozhoupám se ještě víc. Směju se. A v tu chvíli se prkno zlomí a propadám se do bahna.
A najednou stojím v dlouhé chodbě plné lidí.
Nekonečná fronta postav, všechny ušpiněné od bahna stejně jako já.
Vypadá to, že jsme absolvovali stejnou koupel. Cítím se ztracená a zmatená. Chytnu za ruku muže přede mnou. Vytrhne se, ani se na mě nepodívá. V téhle frontě se zjevně nemluví, každý je tady sám za sebe. Všichni tiše přijali svůj úděl. Tak tam postávám taky. Čas plyne — a já jsem najednou dospělá.
Zeptám se jiného muže, kde jsme a co se tu děje. Pokrčí rameny: „To je řád.“ Když mu řeknu, že tu nechci zůstat, dívá se na mě, ako bych právě prohlásila, že sbírám obaly od másla pro radost. Zlostně odsekne, že se odtud nenechá nikým odvést. Já ale nechci být ve frontě. A tak z ní prostě vystoupím. Nikomu nepřekážím, nikoho nepředbíhám — a tak si mě nikdo ani nevšimne. Najednou je to obrovská výhoda.
Jdu podél fronty a po chvíli dorazím k obrovskému dřevěnému kolu. Dvě postavy vezmou jednoho člověka, který se nijak nebrání, naloží ho na kolo a otočí s ním. Mizí v černé kovové krychli. Ozve se skřípění, prasknutí, něco mezi soustruhem a drnčením hrnců — a na druhé straně krychle vyjede na pásu úhledná kostka masa.
Po stranách pásu sedí zvláštní bytosti. Zavalité postavy s rypáčky, dlouhýma ušima a malýma očima.
Něco mezi člověkem a prasetem. Vůbec nejsou děsivé — spíš jako přerostlí brigádníci na nekonečné směně. Balí kostky masa do papíru a vesele spolu žertují. Jeden z nich nenápadně schová kus masa pod pás. Druhé prase zakvičí, přiběhne stráž a provinilé prase je bez ceremonie odvlečeno pryč. Na jeho místo si sedne jiné. Jediná změna je v tom, že prase, které na upozornilo, má pod pásem schované hned dva kousky.
Zeptám se ho, jestli ví, co tady balí. „To je řád,“ odpoví. Zeptám se, jestli mu těch lidí není líto. Pokrčí plecemi… tedy, co mají nejblíž k plecím: „Kdyby byli lidé na našem místě, byli by ještě horší než my.“ Možná má pravdu. Možná ne. Každopádně prasata jen využívají to, co se jim samo nabízí. A člověk, který se nechá semlít, se opravdu stane jen kusem masa — bez ohledu na to, kdo ho balí do papíru.
Jdu dál, až dojdu na konec pásu. Na dlaždicích je naskládaných několik kostek masa. Podlaha tady končí a přede mnou se otevře volný prostor. Jsme vysoko nad zemí. Vidím modré nebe s bílými oblaky. V tu chvíli přijíždí bílá dodávka. Řidič vypadá „lidsky“. To mě uklidní — ale jen na pár vteřin, než nakládá kostky masa do auta. Řidič nasedne, nastartuje. A já rychle naskočím na sedadlo vedle něj. Sakra, to mě to popadlo? Ale řidič se kupodivu se ani nepodiví.
Jedeme mezi mraky. Ptám se, kde jsme, co je to tady, kam míříme. A hlavně – jestli ví, co veze. Muž se ke mně otočí, otevře ústa — a ta ústa jsou najednou ohromná, plná dvou řad bílých tesáků. Nestačím se ani leknout? Potom tma.
Náhle mi došlo, že mě pozřel.
Jenže když se rozhlédnu, nevidím tmu, ale vesmír. Hvězdy, galaxie, tichý nekonečný prostor. Pluju jím a mám na sobě skafandr. Vidím vše přes hledí helmy. Je tu mír. Takový, po kterém toužím. Místo, kde bych mohla meditovat celé věky. A přesto mám v žaludku neklid. Ne strach. Spíš podivný pocit, že je něco špatně. Všechno kolem mě je klidné — až příliš klidné. A já si uvědomím, že kdybych žila jen přítomným okamžikem, byla bych teď šťastná. Jenže neumím zapomenout na lidi zamazané od bahna. Na frontu. Na tesáky toho řidiče, v jehož žaludku vlastně pořád jsem.
Pak se kolem mě rozprostře bílá mlha. Když se rozestoupí, vidím vysokou postavu v bílé říze. Říkám mu poutník. Dlouhé bílé vlasy mu splývají na ramena a v ruce svírá hůl. Pevným krokem stoupá na vysokou horu. Vystoupá až na vrcholu a dívá se do kraje. Cítím úlevu. Klid. A také pochopení: to modré nebe, které jsem předtím viděla — to byla jen možnost. Prostor, kam se nikdy nedostaneme sami. Někdo vždy řídí, kudy jdeme. Stejně jako řidič dodávky. Ale tohle je opravdové nebe.
Poutník se najednou promění v ptáka.
Rozpřáhne křídla a já cítím, že mávám křídly s ním. Vidím jeho očima. Cítím skutečnou volnost. Letíme nad krajinou zpět po celé cestě. Nad dodávkou. Nad prasaty. Nad lidmi stojícími ve frontě. Čekám, že uvidím nějakou stopu, něco, co mi vysvětlí, jak tím vším projít. Ale nic nepřichází. A já už znovu stoupám vzhůru bahnem.
Jsem opět u močálu. Dítě sedí na břehu a je čisté, zářivé. Sleduje bublající hladinu. Poutník se objeví vedle něj, posadí se a povídá si s ním. Ukáže mu prkno a řekne, že teď už musí přejít na druhou stranu — a nesmí se zastavit. Náhle stojím na prkně vedle dítěte. Držím ho za ruku. Společně přejdeme močál a vstoupíme mezi vysoké stromy. Měkký mech pod nohama, slunce mezi větvemi, květiny všech barev. Nejraději bych tu zůstala navždy. Ale musíme pokračovat.
Před námi se objeví kruhový kamenný dům. Uvnitř sedí u kruhového stolu jedenáct mužů — všichni podobní poutníkovi, s plnovousem a plní síly. Čekají na něj. Řeknu jim, že nám ukázal cestu přes močál. Usmějí se a obdarují nás teplými přikrývkami.
Jdeme dál a přicházíme k dalšímu domu. Na prahu stojí žena. Ptá se, jestli jsme na druhé straně potkali muže s bílým vousem — čeká ho. Řeknu jí, že zůstal tam, ale pomohl nám. Rozzáří se, přinese nám bochník chleba a popřeje šťastnou cestu. Pak potkáme muže, který orá pole. I on čeká na muže s bílým vousem. Nabídne nám teplou polévku, když uslyší, že jsme přišli s jeho pomocí. Nakonec potkáme krásnou plavovlasou ženu. Řekne nám, že poutník je její manžel. Když jí povíme, jak nás převedl přes močál, přitiskne dítě k sobě a řekne, že dál už jít nemusíme. Tady je náš domov. Tady může dítě vyrůstat v bezpečí.
Neklid ve mně zmizí. Zaplaví mě hluboký pokoj.
A přesto… někde v žaludku cítím zvláštní šimrání. Jako by malý hlas šeptal:
„Jsi pořád v žaludku toho řidiče. Jen jsi na to zapomněla.“
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 