Příběh pátý
Představte si prasata, která vypadají jako lidé, řidiče dodávky a vesmír. A k tomu ještě černou kovovou krychli a kostky masa😊 Možná vám to zní jako podivná skládačka snů, ale mé meditace jsou někdy právě takové.
Viděla jsem dva příběhy – dvě cesty. Záleží jen na tom, jestli potkáte poutníka a dokážete přejít přes močál.
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 Ráda kreslím tuší – je to taková moje meditace v pohybu. Tentokrát ke mně přišel obraz mostu – a pak mi došlo: mosty nejsou jen z kamene a dřeva. Jsou i z rozhovorů, z ticha mezi slovy, z odvahy vykročit na nejistou půdu. Někdy vedou přes temný les, jindy přes vlastní strachy🖤
Když se rozhlédneme, zjistíme, že mosty jsou vlastně všude kolem nás. A někdy stačí jen udělat první krok – i když ještě nevidíme, kam přesně vede.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
Jsem dítě a sedím na břehu močálu. Dívám se na hustou, bublající hladinu a pozoruji, jak z močálu občas unikne bublina a vznese se vzhůru. Nikde nikdo, všude pustí krajina. Za močálem se však tyčí vysoké stromy a já toužím dostat se na druhou stranu. Ale cesta tam neexistuje. Pak se v bahně náhle objeví opracované prkno, vedoucí až na protější břeh. Nevím, odkud se vzalo, ale bahno pod ním ztuhlo. Mohla bych po něm přejít. S napětím vkročím na vratkou lávku a ta se při každém kroku pode mnou houpe. Smějíc se, rozhoupám se ještě víc – a prkno se pode mnou láme. Propadám se do bahna.
Náhle stojím v dlouhé chodbě plné postav. Lidé tvoří nekonečnou frontu a jsou umazaní od bahna stejně jako já. Cítím se ztracená. Zmateně uchopím ruku jednoho muže, ale ten se mi vytrhne. Nemluví se zde, každý stojí sám za sebe. Stávám se součástí řady a čas plyne. Nevím, na co tady čekám, ale najednou jsem dospělá. Zeptám se jiného muže, kde jsme a na co čekáme. Odpoví mi, že je to řád. Když prohlásím, že tady nechci zůstat, dívá se na mě podezíravě a mi zlostně odsekne, že se odtud nenechá nikým odvést. Já tady nechci být, ale vypadá to, že není kam jinam jít. Fronta je ale nekonečná, a tak z ní vystoupím. Už stojím mimo frontu, nikoho nepředbíhám, tak si mě ani nikdo nevšímá. Teď zjišťuji, jaká je to velká výhoda.
Jdu podél řady, až dojdu k velkému dřevěnému kolu. Dvě postavy uchopí jednoho člověka, který se nijak nebrání, a naloží ho na kolo. Potom kolem otočí a ten člověk zmizí v černé kovové krychli. Ozve se skřípění, praskání – a na druhé straně vyjede na pásu kostka masa.
Teď vidím, jak jsem se mýlila. Myslela jsem si, že se musím zařadit do fronty, že můj názor není důležitý, nikdo mě neslyší a nemá ani smysl lidem něco říkat. Obávala jsem se, že mě lidé semelou. Ale tak to není. Pokud zůstanu ve frontě, potom mě semele to, na co tam čekáme – kovová krychle – mašinérie jako konečný důsledek tohoto rozhodnutí.
Po stranách pásu sedí zvláštní bytosti. Podivné zavalité postavy mají rypáčky, dlouhé uši a malá oči. Jsou to snad prasata? Podivné zavalité postavy vypadají jako něco mezi člověkem a prasetem. Není na nich nic děsivého. Úhledně balí kostky masa do papíru a vesele spolu rozmlouvají. Možná mě vidí, ale nevšímají si mě. Jedno prase zabalí kus masa a nenápadně ho ukryje pod pás. Druhé si toho všimne, zakvičí a přiběhne stráž. Dvě prasata vezmou bránící se zavalité tělo pod pažemi a táhnou ho pryč. Jeho místo ihned nahradí jiné prase.
Vidím, že prase, které upozornilo na pachatele, má už pod pásem schované dva další kusy masa. Ptám se ho, jestli ví, co tady balí. „To je řád,“ odpoví mi. Ptám se, jestli mu není těch lidí líto a prase odvětí: „Kdyby byli lidé na našem místě, byli by ještě horší než my.“ Možná má pravdu. Prasata využívají to, co se jim nabízí. Mají vlastní pokřivené pojetí morálky a pokud se člověk nechá dobrovolně semlít, stane se pouhým kusem masa, které mohou využít.
Jdu dál až do místa, kde pás končí. Na dlaždicích na zemi leží na sobě naskládané kostky masa. Končí tady nejen pás, ale i podlaha. Jsme někde vysoko nad na zemí, protože přede se otevírá volný prostor a vidím modré nebe s bílými oblaky. Vtom přijíždí bílá dodávka. Vystoupí řidič a mě trochu uklidní, když vidím, že vypadá jako člověk. Nakládá kostky masa do dodávky a všimnu si, že bílý papír je něčím potisknutý, nemohu ale přečíst, co na něm stojí.
Řidič nasedne zpátky do auta, nastartuje motor a v tu chvíli naskočím na sedadlo vedle něj.
Nijak ho to nepřekvapí. Jedeme tedy mezi mraky a já se ptám, co je to tady, kde to jsme a kam jedeme. Ptám se, jestli ví, jaký náklad veze. Muž ke mně jen otočí hlavu a otevře doširoka ústa. Teď jsou ohromná a vidím dvě řady bílých tesáků. Potom už je tma…
Vím, že ten muž mě pozřel. Když se ale podívám kolem sebe, nevidím tmu, ale celý vesmír, hvězdy a galaxie. Je to nádherný pohled. Pluji prostorem a uvědomuji si, že mám na sobě skafandr a všechno vidím přes sklo své helmy. Kolem je klid a mír. Takový, po jakém toužím. Tady bych mohla meditovat, jak dlouho bych chtěla, možná zažít hluboké uvolnění, ale v žaludku cítím neklid. Není to strach, jenom pocit, že něco je špatně. Nerozumím ničemu z toho, co se kolem mě děje a jediné, čím se tady mohu řídit, je mé tělo. To mi říká, že ten klid kolem mě je jenom zdánlivý. Uvědomuji si, že kdybych teď žila přítomným okamžikem, mohla bych být šťastná. Nemohu ale zapomenout na ty lidi od bahna, kteří se řídli řádem. Nemohu zapomenout na bílé tesáky řidiče, v jehož žaludku teď jsem.
Náhle se všude kolem rozprostírá bílá mlha. Když se rozestoupí, jasně vidím vysokou postavu muže v bílé říze (budu mu říkat poutník). Dlouhé bílé vlasy mu splývají na ramena, v ruce svírá hůl. Pevným krokem stoupá na vysokou horu, až nakonec stane na jejím vrcholu. Dívá se na modré nebe s bílými oblaky a shlíží na krajinu pod sebou. Cítím úlevu a zaplavuje mě pocit klidu. Uvědomuji si, že tam, kde jsem ještě před chvílí viděla modrou oblohu – to byly jen možnosti a otevřený prostor, kam se nikdy nedostaneme. Někdo vždy řídí naše životy, stejně jako ten řidič dodávky.
Poutník se náhle promění v ptáka. Mává křídly a já cítím, že i já jimi mávám a vidím jeho očima. Cítím skutečnou volnost. Letíme nad krajinou a vracíme se zpět po cestě, kterou jsem prošla. Letíme nad dodávkou, nad prasaty, nad lidmi stojícími ve frontě. Čekám, že se objeví něco, co mi by mi osvětlilo, jak nejlépe touto cestou projít. Čekám na jakoukoli indicii, která by mi ukázala, co se na mé cestě dělo a jak to změnit. Nic takového ale nepřichází. To už stoupám bahnem vzhůru.
Jsem opět u močálu a vidím dítě, čisté a zářivé, jak sedí na břehu a pozoruje bublající hladinu. U dítěte se objevuje poutník. Sedne si vedle něj a povídá si s ním. Ukáže mu prkno a řekne mu, že teď už musí přejít na druhou stranu a nesmí se zastavovat. Náhle stojím na prkně vedle dítěte a vezmu ho za ruku. Přejdeme močál a už jsme na druhém břehu mezi vysokými stromy. Kráčíme zlehka po měkkém mechu, na který mezi stromy dopadají sluneční paprsky. Všude kolem rostou květiny různých barev a velikostí. Nejraději bych na tomto místě už zůstala, ale musíme pokračovat dál.
Před námi se objeví kruhový kamenný dům. Když vejdeme dovnitř, vidím u kruhového stolu sedět 11 mužů. Vypadají stejně jako poutník. Jsou plni síly a energie a čekají tady na poutníka. Řeknu jim, že nám ukázal cestu přes močál. To je potěší a obdarují nás teplými přikrývkami. Jdeme dál, až přicházíme k dalšímu domu. Na zápraží stojí žena, která se ptá, jestli jsme na druhé straně potkali muže s bílým vousem – čeká, že za ní přijde. Řeknu jí, že zůstal na druhé straně močálu, ale pomohl nám přejít. Rozradostní se, že ten muž nám byl ochoten pomoci. Hned nám přinese bochník chleba a popřeje šťastnou cestu. Přicházíme k poli, kde orá muž s pluhem. Také se ptá na muže s bílým vousem – čeká tam na něj. Když mu řekneme, že nás sem poslal, hned nám nabídne teplou polévku. Nakonec potkáváme krásnou plavovlasou ženu. Řekne nám, že poutník je její manžel. Když jí vypovíme, že k nám přišel na druhé straně močálu a pomohl nám dostat se na druhou stranu, přitiskne si dítě k sobě a řekne, že teď už nemusíme nikam putovat. Tady je náš domov, kde dítě může vyrůstat.
Neklid, který jsem cítila zmizel a zaplňuje mě pocit hlubokého pokoje.
Přesto se stále nemohu zbavit dojmu, že jsem zůstala v žaludku toho řidiče – jenom jsem na to zapomněla.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 