Smrt se v mých meditacích objevuje často, ale teď poprvé promlouvá. 🖤
Žít s vědomím, že vše je jen dočasné, a umět se radovat – hodně a opravdově.
Nikdy není lepší čas než právě teď.
Příběh o starci, jeho třech dětech – a o tom, proč touha po životě drží smrt za prahem domu.
Třeba v tomhle příběhu najdete i kousek svého světa – příjemné čtení 🍀
🎨 Ten den jsem malovala a zároveň si hrála s elektronickou stavebnicí. (Pro děti od 8 let. No co — i dospělák si občas musí připomenout, jaké to je prostě si hrát. 🙂
Ve stavebnici je čtyřicet dílů, ale jakmile to cvakne dohromady a začne proudit energie… magie! ⚡️
A vlastně je to úplně stejné v životě. Jsme taková lidská skládačka. A když chybí baterky — radost, smysl, energie — nic se nerozsvítí. Tenhle obraz je o tom: trocha hraní, trocha skládání, trocha hledání správného propojení.
A někde tam, kam ještě nevidíme, je i smrt. Patří k celému obvodu.
Možná právě proto stojí za to postavit si ten náš „živý okruh“ co nejlíp.
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com – inspirace
Starý muž stojí na okraji skály a shlíží dolů na město.
Šaty má obnošené, hůl pevně sevřenou v ruce. Zvedne hlavu – a obloha se před ním střídá v rychlém sledu: zářící slunce, pak hvězdná noc, znovu slunce a zase hvězdy. Jeden den plyne za druhým, jako by mu čas probíhal přímo před očima. Teprve když se vydá zpět do svého domu ve skále, rytmus se zpomalí. Ve dveřích ho vítá jeho žena a sotva usedne ke stolu, už jsou kolem něj jejich tři děti a každé z nich si žádá kousek jeho pozornosti.
Nejstarší i nejmladší působí spokojeně a silně. Zato prostřední, druhorozené dítě je malé a křehké.
Stařec si teď poprvé uvědomí, jak slabě jeho dítě vypadá.
Posadí si ho na kolena, pohupuje ho v objetí a dítě se na něj usměje tím tichým, smutným úsměvem, který ho bodne přímo do srdce. Obrátí se ke své ženě a ptá se, co je s jejich dítětem. Žena jen unaveně odvětí, že sotva má čas zadělat na buchty a postarat se o to nejnutnější. Nemá sílu na víc. Dítě přece nehladoví… a neumírá.
Stařec vezme její vrásčitou ruku do dlaní. Ptá se, co by potřebovala, co by pro ni mohl udělat. Nechtěla by se někdy projít dolů do města? Nikdy si nevšiml, že by po tom toužila. Žena se zadívá stranou a po chvilce odvětí, že na tom nezáleží. Nepotřebuje město. Potřebuje, aby jejich děti byly silné a zdravé – obzvlášť to prostřední. Jinak nikdy nebude taková, jaká by mohla být.
V tom okamžiku se dveře tiše otevřou. A v nich stojí smrt.
V jedné ruce drží kosu a nehnutě sleduje starce. Překročit práh však nemůže – dokud je muž obklopen svou ženou a dětmi, nedosáhne na něj. Ale pokud by jejich druhé dítě zemřelo, přijde brzy. „Vrátím se, jakmile ztratíš touhu k životu,“ pronese tiše. „Tvé první dítě v tobě probouzí touhu být lepší. Druhé touhu vzít život do vlastních rukou. A třetí touhu vidět svět z jiného úhlu pohledu.“ Žena k sobě tiskne všechny tři děti. Ale smrt je pryč stejně rychle, jako se objevila.
Stařec mlčky vstane a vyjde ven. Vede s sebou své prostřední dítě a před domem mu podává papírového draka.
Dítě sevře provaz pevně do pěstiček a drak se vzápětí vznese.
Stařec cítí poryvy větru a najednou se sám zvedá ze země – a spolu s dítětem stoupají vzhůru pod hvězdnou oblohu. Dítě se směje jasným, nakažlivým smíchem. A muž, který už tak dlouho zapomínal cítit radost, se přistihne, že se směje také. Celým tělem mu projede chvění, jako by se znovu probouzel.
Když nakonec přistanou před svým domem a vejdou dovnitř, uvidí svou ženu s rozpuštěnými, dlouhými plavými vlasy. A v jejích očích se znovu objevila jiskra, na kterou už skoro zapomněl.
V tu chvíli stařec pochopí. A s nečekanou jistotou si slíbí, že od této chvíle se bude svému prostřednímu dítěti věnovat stejně jako ostatním – a že ho už nikdy nenechá ve stínu.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu. 
