Příběh Příběh plný symbolů, který vás vezme do temné jeskyně a na slavnostní hostinu.
Co se skrývá pod zemí – a proč zůstal můj tác prázdný?
Příběh se mnou zůstal. Možná na chvíli zůstane i s vámi. 
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, slova – jako by k vám promlouval jiný svět. Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám. Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení. Prostě tak, jak se objevily.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet. Jestli vás zajímá, jak moje příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
V ruce držím zářící kouli.
Ani se nestihnu zamyslet, co má představovat, a už se vznese a letí přede mnou. Jako by si byla jistá, že půjdu za ní. Zavede mě až k temné jeskyni. Trpělivě se vznáší u vchodu, jako by říkala: Tak pojď, teď musíme dovnitř.
Nechce se mi, ale co naplat. Kdybych to neudělala, tak tady by meditace nejspíš skončila. A tak vejdu dovnitř. Koule mi svítí na cestu a její světlo mihotá po kamenných stěnách. Koule ale září čím dál tím mí Jak sestupuji níž a níž, koule září čím dál méně – až zhasne docela. Skvělé načasování.
V šeru přede mnou uvidím velký dřevěný portál a strážce, který mi jen mlčky pokyne hlavou a vpustí mě za dveře.
Otevře se místnost zalitá světlem. Vykročí ke mně královna – třpytivá, vyrovnaná a důstojně majestátní.
Uprostřed stojí dlouhý stůl prostřený pro sedm lidí.
Všechno připravené, jen hosté zatím nikde. Skoro očekávám, že mi královna nabídne welcome drink, ale ta se mile usměje: jsem první.
Jdu se nadechnout k oknu – a uvědomuji si, že jsem v meditaci málem zapomněla dýchat. To se mi stává často. Ale to už se dívám ven do zahrady v plném květu, fontána jiskří… přestože jsme hluboko pod zemí. Přesně tohle mají pohádky, meditace a sci-fi společné – fyzika tu jede na volnoběh.
Na parapetu okna sedí holubice. Krotká, jako by čekala na moje pohlazení.
Chci počkat na ostatní hosty, ale královna mě varuje, že holubice musí hned na světlo, jinak nepřežije. Jenže než si to stihnu srovnat v hlavě, pták vzlétne a krouží po místnosti. Snažím se ho dohonit a chytit do dlaní. Já unavená, on unavený. Nakonec to oba ve stejný okamžik vzdáme. Sednu ke stolu a požádám o něco k jídlu a pití. Od královny přichází další varování – jestli budu otálet, holubice zemře.
Podívám se na toho smutného ptáka. Holubice už nelétá. Sedí přede mnou, tichá a skleslá jako by vyčerpala poslední energetické rezervy. Vezmu ji opatrně do dlaní a rozhodnu se, že se posilním až nahoře, až na světle.
Koule je pryč, ale cesta ven přesto svítí. Nerozumím tomu, ale neprotestuji.
Když opustím jeskyni, zahlédnu v dálce hrad.
Vida, tak přeci je to pohádka.
U dveří opět stráž. Povědomá tvář. Pustí mě dovnitř. Jsem očekávána.
Déjà vu, tady jsem už byla. Královna sedí u dlouhého stolu. Prostřeno pro sedm, šest míst obsazených. Čekali už jen na mě.
Holubice usedne na okenní parapet. Zahrada rozkvetlá, kašna zurčí. Ano – je to ta samá místnost. Jen na povrchu.
Královna zazvoní zvonečkem. Holubice se lekne, vyletí oknem ven, ale to už sluhové vcházejí se stříbrnými tácy. Když se podívám blíž, zjistím, co je hlavní chod. Nadívaná holoubata. Symbolika mi v tu chvíli dá jemnou, ale jasnou facku.
Můj tác je prázdný.
Královna se na mě podívá tak, jako když chcete být chápaví, ale zároveň sdělit: No, tak sis to zase trochu zkomplikovala… Mrzí ji, že jsem se zdržela. Prý se musí chytit nové holoubě a požádá mě, abych počkala ve svých komnatách.
V chodbě na mě čeká moje holubice. Dívám se, jak se mění ve světelnou kouli a tiše mě vede ven z hradu. Jdu za ní a vím, že do hradu se už nikdy nevrátím.
Venku je tma, ale tentokrát se nebojím. Někde hluboko cítím, že světelná koule ví přesně, kam jdeme.
I když já to zatím nevím.
A možná je to v pořádku.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu.