Příběh osmý
Příběh plný symbolů, ve kterém vás zavede holubice do temné jeskyně i na slavnostní hostinu.
Co se skrývá pod zemí a proč je váš tác prázdný? 🕊️✨
Občas se v tichu stane něco zvláštního. 🌿
Přicházejí obrazy, vjemy, slova – jako by k tobě hovořil jiný svět.
Tenhle příběh ke mně přišel v meditaci. A teď ho můžete prožít společně se mnou.
Příběhy ke mně přicházejí v symbolech a podobenstvích, která postupně rozkrývám.
Tentokrát vám je přináším přesně tak, jak jsem je viděla – bez úprav, bez přikrášlení.
Prostě tak, jak se zjevily.
Nesou v sobě symboly, které možná nelze rozumově uchopit, ale vnímavý člověk je pocítí.
Pokud vás zaujmou, můžete se těšit na další, které budu postupně sdílet.
A jestli vás zajímá, jak mé příběhy vznikají, mrkněte sem → www.symbolion.com/inspirace
V ruce držím zářící kouli. Najednou se vznese a letí přede mnou. Následuji ji – jako by na mě čekala. Dovede mě až k temné jeskyni. Váhám, příliš se mi dovnitř nechce. Koule však nehybně visí u vchodu a trpělivě mě vybízí, abych ji následovala. Nakonec vstoupím. Koule osvětluje stěny jeskyně a já jdu za ní – sestupuji stále níž a níž.
Pak světlo zmizí. Přede mnou se objeví těžké dřevěné dveře a u nich stráž. Mlčky mi pokyne – jako by i ona na mě čekala.
Za dveřmi je místnost plná světla. Přichází mě přivítat královna. Má na sobě bohatě zdobené šaty a korunu, ve které se třpytí drahokamy v záři slunce. Uprostřed místnosti stojí dlouhý stůl, prostřený pro sedm lidí. Látkové ubrousky, příbory, křišťálové sklenice – vše je pečlivě připravené, jako by se každou chvíli mělo začít servírovat. Jenže u stolu nikdo nesedí. Jsem první, kdo dorazil. Na ostatní hosty se teprve čeká.
Přistoupím k oknu a zadívám se ven. Všechno kvete. Uprostřed zahrady stojí kamenná kašna a voda ve slunečních paprscích jiskří. Napadne mě – jsme přece pod zemí. Jak je to možné?
Na parapetu sedí holubice. Vypadá krotce, skoro jako by si přála, abych ji pohladila.
Chci počkat na ostatní, ale dozvídám se, že pokud holubici hned nevynesu na světlo, zemře. V tom se vznese a začne poletovat po místnosti. Nemohu ji chytit. Znaveně se posadím ke stolu a požádám o něco k jídlu a pití.
Znovu slyším varování – pokud se zdržím, holubice může umřít. Podívám se na ni – už nelétá. Tiše sedí na stole, stejně unavená jako já. Až mě to dojímá. Vezmu ji opatrně do dlaní a poděkuji. Najím se a napiji až venku, až vyjdu z jeskyně.
Světelná koule, která mě sem přivedla, je pryč. Přesto je cesta ven osvětlená. Ani nevím, odkud to světlo přichází. Když opustím jeskyni, spatřím v dálce zámek a vydám se k němu.
U jeho dveří opět stojí stráž – povědomá tvář. Jako bych to už jednou zažila. Stráž mě pustí dovnitř – jsem očekávána. Dveře se přede mnou otevřou a já spatřím královnu, jak sedí u dlouhého stolu. Prostřeno je pro sedm lidí, šest míst je obsazených. Všichni čekají už jen na mě.
Místnost i královna mi připadají důvěrně známé.
Holubice vzlétne a usedne na parapet. Podívám se ven – rozkvetlá zahrada a zurčící kašna. Teď už vím jistě – je to stejná místnost jako v jeskyni.
Královna zazvoní na zvonek. Holubice se lekne a vyletí oknem ven. Přicházejí sluhové, každý nese stříbrný tác, který pokládají před stolovníky. Když se podívám pozorněji, zjistím, co je hlavní chod – nadívaná holoubata.
Můj tác je však prázdný.
Královna se na mě soucitně zadívá. Mrzí ji, že jsem se zdržela. Teď se bude muset chytit nové holoubě. Vyzve mě, abych zatím odešla do svých komnat, než bude jídlo připravené.
Vyjdu z místnosti a v chodbě uvidím svou holubici. Dívá se na mě – a pak se promění v zářivou kouli. Vyvede mě z hradu.
Venku je tma, ale já nemám strach. Následuji světelnou kouli a vím, že mě vede správným směrem.
I když ještě nevím kam.
Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit u dalšího příběhu.