Nejde o to opustit kruh.
Ale postavit se do jeho středu a zhluboka se nadechnout.

Nedávno se mi do rukou dostal časopis Bazaar.
Dlouho jsem si žádný nekoupila, ale pokud už, vždycky byl první volbou právě on. Móda, architektura, design, inspirativní ženy – prostě krásně načančaná porce inspirace.

A pak se to stalo. Něco se ve mně zarazilo.
Najednou jako by se svět na okamžik zastavil.
Došlo mi, jak moc se neustále snažíme zdokonalovat – svoje domovy, svá těla, pracovní systémy… všechno se snažíme zjednodušit, zrychlit, zefektivnit. Abychom měli víc času. Abychom byli míň zahlcení. Aby nám bylo líp.

A zároveň máme pocit, že ještě nejsme dost.
Chceme víc. Volíme politiky, kteří „to zařídí“. Bojujeme o území, lajky, pozice. Na sítích se to hemží lidmi, kteří vám chtějí něco prodat, nebo vám nabídnou návod – jak prodávat, aby to šlo víc a lépe.

Ne, nechci tím říct, že je to špatně. Není to žádné morální „styďte se“.
Jen mi přijde, že jsme zapomněli na další krok. Ten, o kterém se nemluví, protože se špatně promuje. Ten, který děláme, že nevidíme – protože zrovna ještě musíme zařídit támhleto a tamto.

Ten krok do ticha. Do neznáma.
Krok, ke kterému často ani nedojdeme, protože než se k němu rozkoukáme… už je konec.
A někdo umře chudý, jiný bohatý, někdo šťastný, jiný vyčerpaný. Ale ti citlivější to cítí pořád – že něco chybí. Něco, co se nedá koupit. Nedá naprogramovat. A co celý život podvědomě hledáme.

Cíle jsou fajn, ale když jich dosáhneme, většinou přinesou jen krátkodobé uspokojení.
Snad kromě těch, které děláme pro druhé.
Možná proto se tolik úspěšných lidí nakonec vrací k charitě. Možná proto máme pocit, že když dáváme, teprve žijeme.

Teď máme AI. A zítra budeme mít Mars.
Super! Ale co my?
Lidé zůstávají stejní. Dokážeme neuvěřitelné činy lásky, velkorysosti, soucitu – ale zároveň jsme schopní okrást slepce nebo někoho na vozíčku.
Všichni se tak trochu okrádáme navzájem – o čas, pozornost, klid. Přitom bychom mohli držet spolu. Opravdu. Tvořit něco většího než jen výkon.

Někdy je mi z toho tak nějak tiše smutno.
Jako když víš, že věci by mohly být jinak – a tajně pořád doufáš, že se to jednou stane.

AI nám už teď může ušetřit spoustu času.
Do budoucna pomůže operovat, vyřeší složité úkoly, podpoří náš byznys. Všechno to dává smysl.
Ale k čemu ten čas využijeme?

Možná přijde chvíle, kdy konečně pocítíme svět jinak.
Ne podle toho, jak nám byl nalinkovaný. Ale jaký opravdu je.

• Ne odchod ze světa, ale návrat k jeho podstatě.

• Ne vzdání se života, ale osvobození od iluzí.

• Ne útěk, ale probuzení vědomí.

A to všechno začíná, když přestaneme kroužit dokola.
A stoupneme si doprostřed svého vlastního kruhu.

Všechny ostatní věci se dějí na periferii. Ty dobré i ty špatné.
Všechno, co potřebujeme, už máme.
Úspěch ani neúspěch nemohou změnit to, kým jsme.

Stojíte už ve svém středu?
Pokud ano, víte, že když stojíte uvnitř svého kruhu, nikdy vám nepřipadá prázdný.
Ale musíme stát opravdu v jeho středu.

Děkuji za návštěvu a budu se na vás těšit zase příště.