Nedávno jsem si zase po dlouhé době koupila časopis Bazaar.
Prostě jsem jen dostala chuť na vizuální inspiraci — móda, krásné domy, ještě krásnější lidé…

Čtu, listuju, kochám se… a najednou mi to „cvakne“.
Takové to tiché aha. Nic převratného, ale přesto se svět na chvíli zastaví.

Uvědomila jsem si, jak strašně moc se snažíme být… lepší.
Lepší lidi.
Lepší pracovníci.
Lepší těla, lepší domovy, lepší systémy.
Zjednodušujeme, organizujeme, optimalizujeme…
A přitom jsme pořád přesvědčeni, že ještě nejsme dost.

Abych byla fér — není to špatně. Tohle není morální kázání „styď se, konzumní lidstvo“.
Jenom připomenutí, že v celém tom běhu za vyšším výkonem nám uniká jeden nenápadný krok.

Ten, který se špatně prodává.
Ten, který se nedá zabalit do e-booku s názvem „5 způsobů, jak najít své já“.
Ten, který odkládáme, protože ještě rychle musíme dodělat tohle a támhle to.

Krok do ticha.
Do prázdna.
Do neznáma.

Krok, ke kterému někdy ani nedojdeme — protože dřív než si uvědomíme, že existuje, je prostě… konec.

A pak vidíš lidi:
Někdo umřel bohatý, jiný chudý, někdo šťastný, jiný vyčerpaný.

Ale ti citlivější z nás to cítí celý život: že něco chybí.
Něco, co se nedá koupit. Ani vymyslet. Ani naprogramovat.

Cíle jsou fajn. Dopamin je fajn.
Ale většinou to trvá jen chvíli.
Snad kromě situací, kdy děláme něco pro druhé — to zvláštním způsobem zůstává.

Možná proto tolik úspěšných lidí nakonec končí u charity.
Možná proto, že se cítíme víc „živí“, když dáváme.

Teď máme AI. A zítra budeme mít Mars. Skvělé!

Ale lidé se zatím nezměnili.
Dokážeme obrovské věci — objetí, laskavost, moudrost…
A zároveň jsme schopni okrást slepce o peněženku.
Zvláštní kombinace, která by u jiného druhu zřejmě neprošla přes evoluci.

A tak nějak se pořád okrádáme i navzájem — o čas, pozornost, vnitřní klid.
A přitom bychom mohli spolupracovat, společně něco tvořit… místo nekonečného soutěžení o to, kdo je dnes víc.

Někdy mě z toho přepadne takový tichý smutek někde v hrudi.
Jako když víš, že věci by mohly být jinak — a tajně stále doufáš, že jednou budou.

AI nám ušetří spoustu času.
Jednou bude operovat, tvořit, řídit firmy, uklízet chaos, který jsme sami vyrobili.

To všechno zní krásně.
Ale pak zbývá jediná otázka:

A co uděláme s tím časem?

Možná přijde chvíle, kdy svět pocítíme jinak.
Ne podle šablon, očekávání, norem a návodů.
Ale takový, jaký je.

A to všechno začíná ve chvíli, kdy přestaneme kroužit po obvodu svého života…
a postavíme se konečně doprostřed vlastního kruhu.

Tam, kde je klid.
Tam, kde se svět nezmenšuje, ale konečně ho přestaneme honit.

Když stojíme ve svém středu, kruh nikdy nepůsobí prázdný.
Prázdný je jen tehdy, když stojíme na jeho okraji a neustále se snažíme někam doběhnout.

Protože právě tam, uprostřed, je místo, odkud vidíš jasně. Svět najednou přestane být závodní dráhou a změní se v mapu, která konečně dává smysl.