Strhne vám z očí pásku.
Ale neřekne, co dělat s tím, co uvidíte.

Na gymplu jsem si pořád dokola kladla otázky: Kdo jsem? Proč tu jsem? A co tohle všechno vůbec znamená?

Tohle je období, které nejspíš potká každého. Když jste malí, věříte, že to časem přejde.
Alespoň já jsem věřila, že až budu dospělá, všechno pochopím. Jako to přece mají dospělí. Rodiče. Učitelé.
Jenže… záhy mi došlo, že neví nikdo. A tahle iluze se rozpadla tak tiše a bolestně, že jsem se chvíli necítila být nikým.

Je to trochu jako s Ježíškem.
Něco si přejete a myslíte si, že to někdo zařídí. A pak vám spolužáci oznámí, že Ježíšek neexistuje.
A vy najednou vidíte svět jinak. První procitnutí. A první zrada.

Snažila jsem se přizpůsobit. Být veselá.
Protože přece nikdo nechce být s někým, kdo se jen tak blomcá a neví, co se sebou.
Většina věcí mi tehdy byla jedno – a některé jsou mi jedno dodnes. Ale pak jsou i věci, na kterých mi záleží hluboce.
Jen jsem je tehdy neuměla pojmenovat.

Někdy jsem si připadala jako návštěvník z jiné planety, který se neumí úplně zařadit.

A tak jsem objevila existencialisty.
Četla jsem, přemýšlela, souzněla.
Mluvili o světě bez cukrové polevy, bez iluzí.
A já v tom našla útěchu – až do chvíle, kdy mi došlo, že mi neukazují cestu ven.
Jen pojmenovávají prázdno. A já v něm už dál být nechtěla.

Co mi tehdy pomohlo, byla taková nenápadná domácí meditace –
i když jsme tomu tehdy tak neříkali.

Seděla jsem. Bloumala. Procházela se přírodou.
Dělala „neužitečné“ věci. Pro svět jsem možná byla trochu k ničemu.
Ale cítila jsem se živá.

Dnes je meditace skoro trendy.
Lidé se do ní vrhají s odhodláním:
dostat se do středu, odpoutat se, nemyslet na nic, uvolnit se.
Ale čím víc se snažíš, tím víc jsi mimo. Tím víc se vzdaluješ.

Ticho totiž nechce být cílem. Chce být prostorem.
Stačí jen tak být. Bez cíle. Bez očekávání. A ztichnout.

A to není jednoduché. Protože ticha kolem nás moc není.

Já ho ale miluju.
A zároveň miluju ruch velkoměsta. Kavárny. Umění. Architekturu. Technologické hračky.
Nemusím zalézt do jeskyně, abych ztišila hlavu.
Někdy stačí jen vypnout rádio. Nebo televizi, co běží v pozadí.

Nebojte se ticha.
Z ticha přicházejí důležité věci.
Ticho je totiž… vždycky pravdivé.