Strhne vám z očí pásku.
Ale neporadí, co dělat s tím, co najednou uvidíte.

To je existencialismus v kostce. Elegantní, intelektuální – a trochu neochotný udělat další krok.

Na gymplu jsem si pořád dokola kladla otázky: kdo jsem, proč tu jsem a jestli to někdo náhodou neví líp. Čekala jsem, že se stačí jen něco naučit a člověk přestane tápat. 

Jako dítě jsem si totiž malovala, že dospělí všechno vědí. Rodiče. Učitelé. Lidé v oblecích. Lidé v černých rolácích.

Jenže realita? Stačilo pár rozhovorů a došlo mi, že nikdo neví nic. A všechny iluze se rozplynula.

Bylo to trochu jako s Ježíškem.
Chvíli věříte, že je někdo, kdo věci umí zařídit, a pak vám spolužáci oznámí „Hele, to není pravda.“
A bum – první existenciální rána. Svět už není, co býval.

Snažila jsem se být veselá.
Nikdo nechce trávit čas s člověkem, který se jen tak potácí a přemýšlí, jestli má život nějaké nouzové východy.
Většina věcí mi tehdy byla jedno – a některé jsou mi jedno dodnes. Ale jiné byly důležité, jen jsem je ještě neuměla pojmenovat.

A pak přišli existencialisté.
Četla jsem je, souzněla s nimi… měla pocit, že někdo konečně popsal můj chaos.
Jenže oni už dál nešli.

Ukázali prázdno – ale už ne mapu, jak z něj ven. A já v tom prázdnu sedět nechtěla, ani kdyby mi k tomu někdo půjčil ten ikonický černý rolák.

Co mi tehdy doopravdy pomohlo, bylo ticho. Takové nenápadné „nicnedělání“, které dnes prodávají jako mindfulness kurzy.
Chodila jsem do přírody. Procházela se bez cíle. Zírala do dálky. Dělala věci, které svět považuje za naprosto neefektivní.
A kupodivu jsem se cítila živá.

Dnes je meditace trendy. Spousta lidí se u ní snaží dosáhnout klidu, uvolnění, zklidnění mysli.
Jenže čím víc se snažíte, tím víc jste mimo.
Ticho nechce být cílem. Ticho je prostor.

A v tom prostoru najednou začínáte existovat.
Bez snahy. Bez výkonu. Bez kontrolky „probíhá meditace“.

Nebojte se ticha.
Z ticha přicházejí ty opravdu důležité věci.
Protože ticho… je vždycky pravdivé.