Tak kde to vázne? Nikde. Mám nohy na stole a čekám :–〉
Obálka knihy je posledním střípkem mozaiky – posledním, ale sakra důležitým. Mé sci-fi má částečně snovou, mysteriózní atmosféru a až teď jsem objevila koláže, které jsou přesně to, co jsem celou dobu hledala. Atmosféra v kolážích německého umělce Stefana Kellera mě zkrátka okouzlila.
V podstatě náhodou jsem objevila jeho koláže, obrazy a kresby a to mi doslova změnilo pohled na to, jak by obálka mohla vypadat. Pracuje se „zrcadlením“ a já píši o dvou světech, dvou městech, které jsou stejné, přesto každé jiné, protože je každé v jiné dimenzi. Paralelní světy se prolínají a vstoupit do nich můžete pomocí hrací karty nebo červenými dveřmi. A už je to zase tady. Já zkrátka pořád stojím o své červené dveře :-〉
Byla jsem u nás v kontaktu s grafiky a ilustrátory. Jejich tvorba nebyla špatná, ale mojí konkrétní představě se vždy přibližovala jen částečně. Stále jsem ale otevřena spolupráci. Teď jsem panu Kellerovi napsala a pochopitelně nedokáži posoudit, nakolik bude pro něj má nabídka na obal knihy zajímavá. Možná se neozve nebo odmítne. To už ale nic nezmění na tom, že mám o obálce představu a jsem zase o krok dál. Všechno má svůj čas a já ho dala téhle knize tolik, že jsem se naučila být trpělivá. Tak si dávám nohy na stůl a čekám:–〉
