I když měl Brett na Adama tolik otázek, nebylo moci, která by ho přinutila přetnout jakýmkoli slovem propojení, které mezi nimi v tu chvíli vzniklo. Z dálky uslyšel přijíždět vlak. Uvnitř pocítil radost a úzkost zároveň. Co když v něm Kala nebude ani tentokrát? Zbyla mu už jenom naděje. Družka všech těch, co jsou na konci s dechem. Tolik lidí s ní žilo a tolik jich s ní umřelo. Neměl tu děvku naději rád. Znamenala, že nemůže věci ovlivnit, už nejsou v jeho moci. I když byla proradná, teď ji nechtěl a nemohl opustit. Zdánlivě se nic nedělo, ale Brett věděl, že to pro ně tady může být konečná stanice. Žádné „potom“ už nemusí nikdy přijít.
Vlak zastavil a na nástupišti se začaly rojit davy lidí. V některých pohledech četl očekávání. Jiní naopak vypadali odevzdaně, jako by ani vystoupit nechtěli. Postávali na peróně a viditelně otáleli přidat se k některé ze skupin, které se na nástupišti tvořily. Brett viděl páry, které se držely za
ruce. Rád by věděl, jestli se najdou i za červenými dveřmi, až ztratí paměť. Díval se na ně a myslel na Kalu. Jednou se ho ptala, kdy si myslí, že se lidé přestanou držet za ruce. Teď opravdu věřil, že někteří nikdy nepřestanou. Někdo ho vzal za ruku. Vedle něj stál Adam. Už to byl zase malý kluk. Adam se díval na druhou stranu nástupiště. Když se Brett podíval tím směrem, uviděl Kalu.
Stála na peroně a rozhlížela se kolem sebe. Srdce se mu rozbušilo. Díky bohu!

Kala se marně snažila mezi lidmi najít Adama. Možná tady tentokrát nebude, pomyslela si a zaplavila ji tíseň. V davu lidí, kteří se hemžili kolem, si připadala ztraceně. Náhle jako by se celý peron ještě více rozsvítil. Srdce jí začalo tlouct rychleji, když vtom zaslechla své jméno. Otočila se a střetla se s Brettovým pohledem. Pocítila úlevu a vděčnost zároveň. Radostně mu zamávala a rozběhla se směrem k němu. I když nevěděla, co všechno ji ještě čeká, teď se cítila v bezpečí.
Objal ji. „Kal, nejsem žádná postava ze Symbolionu. Jsem tady doopravdy!“
Teprve nyní se zatvářila překvapeně. „Miláčku, ty máš další kartu?“
„To ne. Greta mě sem dostala.“
„A proč jsi tady? Stalo se něco?“ zeptala se a znepokojeně se na něj podívala. „Jsme v metru, zlato.“
„Ano. To se nedá přehlédnout,“ pousmál se a otočil se na chlapce. Ten už byl ale pryč. „Kal, mám tady být. Věci se prostě dějí.“
„Ale můžeš se rozpustit,“ řekla tiše.
„To se nestane.“ Přitiskl ji k sobě a do ucha jí zašeptal: „Projdeme. Vím to.“

Lidé, kteří měli zavazadla, na tom byli v porovnání lépe. Alespoň mohli sedět na svých kufrech. Někteří si dokonce na přenosných vařičích dělali polévku. Už ani nevěděl, kolik času uběhlo od chvíle, kdy mu Kala sdělila, že tady mají počkat na průvodce.
Brettovi začala docházet trpělivost. „Jak dlouho tady ještě máme čekat? Nevím, jak tihle tady, ale my nemáme tolik času.“
„Ne, musíme počkat. Řekli nám, že průvodce pro nás přijde. Musíme věřit a čekat.“
„Ať si věří a čekají, na co chtějí. Já už nečekám!“
„Brette, ale on zná cestu. Převede nás!“
„A kdo je vlastně ten průvodce? Co je to za chlapíka? Třeba na nás zapomněl.“ Něžně se na ni podíval. „Kal, třeba nikdo nepřijde. Musíme jít sami.“
„Ale kam chceš jít?!“
„Projdeme tunelem.“
„Jakým tunelem?“
Brett ukázal na druhou stranu nástupiště.
„Zlato, tam ale žádný tunel není,“ řekla Kala pomalu.
„Miláčku, je tam tunel jako vrata! Tím by protančil i slon.“
Kala se na něj zadívala a zavrtěla hlavou.
Brett na chvíli ztuhnul. Potom se rozhlédl po lidech na nástupišti a povzdychl si. Tak a je to tady! Jsem průvodce…